Alan L. Mintz: Popular Culture and the Shaping of Holocaust Memory in America (2001)

Jiří Holý

Díky tomu, že Národní knihovna zpřístupnila mnohé tituly online, jsem si mohl přečíst tuto knihu. Alan L. Mintz (1947–2017) působil jako profesor hebrejské literatury na Brandeis University v Bostonu a od roku 2001 v Jewish Theological Seminary v New York City. Velká část jeho knihy (s. 85-158) je věnována třem slavným americkým filmům s tematikou holokaustu, Norimberský proces (Judgment in Nuremberg, 1961), Zastavárník (Pawnbroker, 1964) a Schindlerův seznam (Schindler’s List, 1993). Mintzt analyzuje především jejich recepci v americké kultuře, židovské i nežidovské komunitě, a sleduje proces, který jiní američtí badatelé (Lawrence Langer, Michael Rothberg, Francesca Marshmanová, Alvin H. Rosenfeld) nazývají „amerikanizace holokaustu“, tedy zjednodušeně řečeno postupnou adaptaci tematiky holokaustu narativním postupům hollywoodského filmu a popkultury.

Zaujala mě druhá kapitola knihy nazvaná Dva modely ve studiu reprezentace holokaustu (s. 36-84). Mintz zde uvádí dva přístupy k holokaustu, jeho dvojí pojetí. První nazývá „exceptionalist model“, který pojímá šoa jako výjimečnou událost v dějinách. Druhý je „constructivist model“, jenž vnímá šoa univerzálněji. Jestli jsem to dobře pochopil, podle tohoto modelu může být šoa vykládáno jako článek v řetězu perzekuce a katastrof židovského národa. Na této koncepci je třeba založena antologie Davida Roskiese The Literature of Destruction: Jewish Responses to Catastrophe (1989).  Začíná reakcemi na zničení prvního a druhého chrámu, pokračuje středověkem, pogromy v Rusku na přelomu 19. a 20. století, první světovou válkou a ruskou revolucí a končí holokaustem. Je ovšem také možné chápat konstruktivistický model výkladu holokaustu obecněji, jako důsledek krize moderny (jak to známe od Theodora W. Adorna nebo Zygmunta Baumana). Holokaust zviditelnil trhlinu v evropském myšlení založeném na racionalitě a představě pokroku.

Jak Alan Mintz píše, v prvních letech po válce se o holokaustu v Americe (ale i jinde ve světě) příliš nemluvilo, byl na okraji akademického a intelektuálního diskurzu. Od konce padesátých let 20. století začal převládat první model, který vnímal nacistické vyhlazování Židů jako anomálii v dějinách, která byla strašná, ale pominula. S porážkou hitlerovského Německa a potrestáním viníků byly obnoveny tradiční morální, spirituální a humanistické hodnoty. Mintz viditelně dává přednost druhému přístupu, když odmítá sentimentální kult Anny Frankové nebo prezentace nacistického tábora jako místa, které bylo prubířským kamenem morálky, solidarity a heroismu. V podmínkách vyhlazovacích táborů byl člověk redukován na etickou otrlost a animální touhu po sebepřežití. Holokaust byl podle Mintze událostí, která popírá všechny tradiční koncepty západního humanismu a liberalismu. Jsou mu blízcí spisovatelé jako Tadeusz Borowski, Primo Levi nebo Elie Wiesel (Noc, která je opakem bildungsrománu, zbožný mladý Žid se odnaučuje víře a naději).

Úvahy Alana Mintze se zde namnoze podobají reflexím Michaela Rothberga v jeho proslulé knize Traumatic Realism, která vyšla jen o několik měsíců dříve (2000). Také podle Rothberga o otřesné realitě táborů nelze vypovídat prostředky tradiční narace. To neznamená, že je zkušenost holokaustu nevyslovitelná (jak se domníval např. Saul Friedländer). Rothberg ukazuje možnosti „traumatického realismu“ na díle Charlotty Delbo (jejíž prózy bohužel neznám) a Ruth Klüger (jejíž jedinečná kniha weiter leben vyšla česky jako Poslední stanice život). Sám jsem se pokusil formulovat tento koncept narace se svými spolupracovníky (jmenovitě Šárka Sladovníková a Hana Nichtburgerová) jako „otevřené vyprávění“. Typickým příkladem je román Jurka Beckera Jákub lhář (1969). Polemizuje s představou holokaustu a táborů jako výjimečné bestiality na jedné straně a heroismu na straně druhé. Narušuje tradiční mimetickou iluzi. Využívá humoru a grotesknosti, čímž navazuje na jednu silnou tradici židovské literatury. Becker sice tvrdil, že díla Šolema Alejchema v době psaní románu neznal, nicméně je v něm dvakrát zmíněn…