V časopise Maskil vyšly úryvky z připravované knížky Togbukh fun veverke (Zrzečkův deník), kterou napsala a vydala Sonye Kantor v Białystoku v roce 1920.
Člen Centra pro studium holokaustu a židovské literatury Štěpán Balík organizuje již několik let jidišový kroužek, který tuto knížku v rámci pravidelných pondělních setkání v Českých Budějovicích překládal. Nyní autoři překladu hledají nakladatelství, které by český překlad uvedlo.
České vydání vychází z původního vydání uloženého YIVO (Výzkumného institutu jazyka jidiš), ale pravopisně se drží polsko-jidišové edice (2010). Štěpán Balík se s pohádkou seznámil v roce 2011 na letní škole jazyka jidiš. Krátce předtím vyšla jako literární příloha jidišovo-polského časopisu Cwiszn („Mezi“). Časopisu, který se snažil upozornit na význam jazyka jidiš v polské kultuře.
V českobudějovické kavárně Měsíc ve dne knihu překládali zpravidla ve třech, tj. s Marií Novákovou a Lídou Whiteside. Občas se přidal někdo další. Některé části knížky již byly v minulých letech představeny na večerech věnovaných židovským svátkům. Nejdříve šlo jen o cvičný překladový počin, po dokončení se skupina rozhodla text vydat. Pro dětského čtenáře rok ze života veverky publikovaný před sto lety v jazyce jidiš neztratil nic na své přitažlivosti. Největším nepřítelem veverek (a nejen jich, ale i člověka) je v duchu této pohádky člověk. Posuďte sami.
Sonye Kantor a Togbukh fun veverke (Białystok 1920, Warszawa 2010)
Publikováno: https://maskil.cz/5780/10-11b.pdf
O autorce Sonyi Kantor není mnoho známo. Kromě vlastních pohádek jako In melukhe fun murashkes un shvomen (V království mravenců a hub) také do jidiš překládala (např. J. R. Kiplinga). Je nezvyklé, že její literární dílo se omezuje pouze na léta 1920 a 1921.
V představované pohádce Kantor vypráví o mladém veveřáku Zrzečkovi (v originálu Knakerlovi „Louskáčkovi“, v polštině Gryzkovi) a o jeho sestře Ljubče. Ze Zrzkovy perspektivy líčí jejich společné dospívání. Děj se odehrává od jara do jara v rozlehlém parku a částečně i v lese za městem. Přestože tento kratičký text vyšel již před sto lety, je nejen stále aktuální, ale i velmi moderní. Vyplývá z něj, že největším nepřítelem veverek je člověk. (Koneckonců v posledních více než sto letech i nám pomalu dochází, že i pro lidi je člověk největším nebezpečím.) Zrzeček dokonce málem přijde o život, když na něj lovec vystřelí. Na jednom místě textu mezi řádky prosvitne židoveverčí perspektiva, řeč je zde o lidech, ale spíše jen o těch, kteří do lesa chodí pro vánoční stromky.
„Dnes přišli opět se sekerami a pytli a všechny ty mladé smrčky a borovičky pokáceli. Škoda malých, mladých stromečků.“
Snad i láskyplný vztah k parku reflektuje pro Židy typické identifikování se spíše s malými (např. konkrétní město, tedy: „Jsem Žid a Pražák.“) než s velkými vlastmi.
„Už dva týdny jsme opět v našem milovaném parku. Znovu tu objevuju každou pěšinku, každičké zákoutí a mám z toho radost. Už začaly rozkvétat květiny. Vzduch v našem parku voní po zvonečkách, liliích a fialkách. Zlatavé včeličky sedají na každý květ a sosají nektar. Ptáčci snáší vejce do hnízd. Už nebydlím s rodiči, postavil jsem si hnízdo na vysokém stromě.“
Samotný text, který má čtenář možnost okusit rovněž v originálu, představuje lahodný příklad východní jidiš. Vedle převažující germánské složky se zde přirozeně vyskytuje i složka hebrejsko-aramejská (např. mishpokhe „rodina“, khaye „zvíře“, koyekh „síla“, a sakh „mnoho“, avade „samozřejmě“) a slovanská. Slavismy jsou ve Veverce (o samotné veverke později) patrné zvláště u pojmenování spjatých s živou přírodou. Morderl – označení pro kunu, jednoho z veverčích nepřátel –sice zřejmě vychází ze starých německých nářečí, ale další nebezpečí pro veverky představuje slovanská sove. Zrzeček si však nedokáže vůbec představit, že by ten slepý pták mohl někoho chapn, tedy „chytit“ (od slovanského chápat/chopit). Slovanskou příponu obsahuje i zvukomalebná kukavke „kukačka“. Veverčí maminka drobotinu myje mit tsung („jazykem“) a češe mit di lapkes („tlapkami“). Maminka s tátou jsou samozřejmě tate a mame, rodiče pak tate-mame. Nestele („hnízdečko“) se sice vystele germánským přírodním materiálem nalezeným kolem a vznikne měkká postýlka fun bleter („z listů“), tsvaygelekh („větviček“), ale přirozeně se hodí také slovanský moch („mech“). Veverky sbírají yagde (souhrnně „bobuloviny“) a shishkes a na podzim si dělají na zimu zapasn („zásoby“; z polského zapasy). V lese rostou sosnes („borovice“). Knakerlova sestra – jak už bylo řečeno – je navíc Lyubtshe, tedy Libuška. Nebojte, na Přemysla Oráčka nedojde …
Kouzelná je ale i germánská složka jidiš, například pikholts „klováč dřevní“ neboli „datel“. Nejen složeniny, ale i zdrobněliny, které ne vždy významově odpovídají zdrobnění v češtině, pohladí ouško jidišlandového literárního turisty (zmíněné tsvaygelekh „větvičky“ či niselekh „oříšky“ nebo bletele „lísteček“, jehož první stupeň zdrobnění je v jidiš formálně bletl „lístek“ a „list“ je blat). Se shlof-epelekh „spícími jablíčky“ („duběnkami“), s nimiž jsme si nevěděli rady, nám pomohl polský překlad.
Jidiš samozřejmě umí i hebrejské, germánské a slovanské prvky kombinovat v jednom slově. Ljubče je svým bratrem označována jako nasherke, což je přechýlená forma mlsouna se slovanskou příponou -ke; vedle germánského -te, jež se v jidiš také vyskytuje. Poměrně dlouho nám trvalo najít k ní český ekvivalent, na němž jsme se všichni tři shodli. Nakonec vyhrála mlsalka. Ve slovníku jsme dohledávali, že „prasečí oříšky“ chazer-nis jsou žaludy. Na druhou stranu araynganevenen „vkrást se“ (sloveso od ganef) už nás příliš nezaskočilo.
A samotná veverke? Že by to byl vliv češtiny, o němž se v souvislosti s počátky východní jidiš v posledních letech mluví? Zde je třeba zdůraznit, že to nejsou jen jazyky (rozumějte spisovné formy), ale především nářečí a jiné mluvené a také historické formy různých jazyků, které jidiš ovlivnily (blíže známé staročeské jmenné adjektivum neboh – dnes nebohý –, které našlo výraz v panjidišovém nebekh „chudák“). V polštině je sice spisovně wiewiórka, ale v dialektech možná i východoslovanských by se nějaká ta wiewierka snad také našla. (Neprovedenou přehlásku e > o znám rovněž osobně z Malopolska: slovesné bierę místo spisovného biorę „beru“). Dobré je tedy u výpůjček do jidiš počítat nejen s jazyky, ale právě s nářečím. Například z jidišových písniček je známé haličské -zhe u imperativů (pol. lulajże či jid. shlofzhe).
Pěkné příklady výpůjček se týkají také starých praslovanských přesmyků hlásek. Tzv. metateze likvid je patrná např. v lechickojidišových substantivech dlonye či blote (srovnej s neexistujícími česko-slovenskojidišovými *dlanye, *blate). Většina jidišových přejímek tak zcela jistě souvisí s polsko-východoslovanským Jidišlandem. To tak člověk listuje jidišovým slovníkem a kouká jak výr. Ano, naposledy jsem ulítl na ptácích. Již zmíněná sove (podobně jako sosne) je však natolik všeslovanská, že se dá konkrétně vysvětlit jen těžko. Evidentně východoslovanské je di vorone (vrána, pol. wrona) a der voron (havran, pol. gawron). Plnohlasí se prostě nezapře! Pozoruhodné je, že v jidišových slovnících se uvádí, že plurál mají totožný: vorones. Asi se holt z dálky v poli ti krkavcovití od sebe těžko poznají …
K příběhu dospívajícího veveřáka mě navedlo polské dvojjazyčné zrcadlové vydání Dziennik wiewiórki (2010), s nímž jsem se seznámil díky polským jidišistkám z časopisu Cwiszn, které nám mimochodem také poskytli hrubou verzi přepisu do kvadrátu. (Děkujeme!) Knížku, která ve Cwisznu vyšla formou přílohy, jsem nejprve překládal se studenty na Jihočeské univerzitě z polštiny. Až když jsem se naučil základy jidiš, začal jsem se dvěma kolegyněmi pronikat do tajů jidišového originálu, který polský překlad přirozeně nemohl zcela kopírovat. Koneckonců ani náš překlad není doslovný, neboť jsme chtěli jednak unikat germánským kalkům a jednak na rozdíl od originálu neopakovat stále stejná slova, a navíc vyjít vstříc dětskému čtenáři. Na rozdíl od polské verze jsme však zpět zařadili vyřazenou větu o veverkách vysávajících ptačí vajíčka, která byla z polského překladu na doporučení psycholožky vyškrtnuta.
Vzhledem k tomu, že originál je dostupný online ve sbírkách YIVO (Yidisher Visnshaftlekher Institut), mohli jsme novodobou polskou verzi srovnat s kvadrátem originálu vydaného v Polsku meziválečném. Ve většině případů jsme se drželi „novodobé“ úpravy kvadrátu, neboť má blíže k standardní formě východní jidiš (např. standardní undzer místo unzer v originálu), a předpokládáme, že rovněž pro případného čtenáře kvadrátu bude tento pravopis přístupnější.
Někdo sbírá známky a někdo se pondělí co pondělí schází nad Veverkou v kavárně Měsíc ve dne v Budějcích a kochá se textem, a dokonce ho i přeloží. Snad toto úsilí nebylo marné a snad nejen české židovské děti touto výjimečnou pohádkou potěšíme. Možná si někdo díky Veverce najde také cestu k jidiš.
šb (i za mn a lw)
Pokud by vás autorka knihy dále zajímala, pak Elissa Sperling vydala článek o této knize na stránkách knihovny pro jidišovou dětskou literaturu se sídlem v Amherstu, Massachusets. Odkaz naleznete zde.
Obrázek nakreslila: Rebeka Zaorálková
