Dne 20. listopadu 2020 vyšlo další číslo časopisu Milk and Honey, do kterého přispívá svými články člen Centra pro studium holokaustu a židovské literatury Štěpán Balík. Číslo je dostupné na webu zde.

V předchozím čísle 37 pod odkazem zde vydal Štěpán Balík článek o přejímání slov do česko-německých dialektů z jazyka jidiš. Zde je k dispozici celý text:

Šlamastika s židovskými prvky v šumavské a jihočeské němčině

Štěpán Balík

Říkáte si: Je to košer, není to košer? Jak by mohli ty Sudeťáci či – jak říkala moje babička z Horažďojc – Krauťáci (zelí ve střední a východní Evropě jedl však běžně všechen prostý lid) mít ve své řeči židovská slova? Navíc i sudetská němčina je prostě stereotypní konstrukt. Modří a germanisté už vědí, že k nám přesahovala v závislosti na území například němčina slezská, saská či na jihu bavorsko-rakouská nářečí a existovaly také tzv. německé jazykové ostrovy jako např. Praha, Brno, Jihlava, a dokonce i České Budějovice (Sprachinsel Budweis). Paradoxně by se tzv. Sudeťáci spolu v nářečí možná ani nedomluvili.

Pro upřesnění: geograficky jsou Sudety jen na severu Čech a Moravy a tím, že používáme slovo Sudety jinak, nevědomky přebíráme nacistickou ideologii. Rozlišování hor na severu a jihu české kotliny je známé již z dávné historie. Na rozdíl od původního keltského názvu Krušných hor Sudéty (Les kanců) byla Šumava Kelty označována jako Gabreta (Pohoří kozorožců). Později se pro tuto jihozápadní oblast Čech vžilo označení Böhmerwald nebo Bavorský les, záleželo na úhlu pohledu.

Česko-německo-židovský kontakt probíhal téměř tisíc let a staré pozůstatky jsou patrné dodnes. Specifickou kapitolou jsou židovské prvky v češtině i české němčině. Tyto aškenazismy lze najít ve slovníku s dobově ideologickým názvem Sudetendeutsches Wörterbuch (dnes vydaného do písmene J), resp. v jeho katalogu v hessenském Gießenu. Mezi 115 příklady takových výpůjček, které jsem dohledal, je několik desítek z nich rovněž doloženo na Šumavě (Böhmerwald) a jihu Čech. Většinou se jedná o podstatná jména a často se dané příklady slov vyskytují i v jiných českoněmeckých oblastech, byť jsou zde někdy přítomny se specifickou jihozápadočeskou německou výslovností.

Z Poláčkových Židovských anekdot si jistě vybavíte slůvko ganef čili česky zloděj, podvodník. I česká němčina jako synonymum k všeobecně známějšímu substantivu Gauner používala výraz Ganeff. Pro oblast Šumavy jsem však v odstínu tohoto významu dohledal pouze specifickou složeninu Gaunertischler. Zda se tímto výrazem označoval „Unterwassermann“ obecně, nebo pouze podvodník-truhlář není dnes zcela jasné. Spíše bych se klonil pro druhou z obou možností.

Košer, nebo ne

Židovský příznak nese i substantivum Kaftan, které v české němčině může sice nést původní význam „dlouhý černý židovský oblek“, ale může jít i o ironické označení něčího kabátu. Z Českých Budějovic je doloženo ve významu s původní poznámkou, že jde o oblečení typické pro polského žida (rozuměj tedy ortodoxního východního). Z jižních Čech, přesněji z Horní Plané (Oberplan) v dnešním českém smyslu „v pořádku“ je zdokumentováno nářeční Dos is nit koscha (Das ist nicht koscher; „To není vhodné/košer.“). Původní rituální opak trefe(r), tedy nicht koscher, se podařilo zachytit v pošumavském Nýrsku (Neuern). S ohledem na těžký osud svobodných matek a jejich dějinné ostrakizace nepřekvapí ani posunutý chebský (obec Teplá) význam tohoto slova „těhotná“. To už je ale trochu z ruky, zpět do šumavských hvozdů.

Poctivý čtenář židovských anekdot by se neztratil ani u několikrát doloženého šumavského výrazu Pleitegeier „bankrotář“ nebo substantiva Schnorrer, označujícího původně „židovského žebráka“ v opozici k nežidovskému pojmu Bettler. V jihozápadočeské němčině a i jinde je však poslední výraz kromě zjevně expresivního významu „žebrák“ (Nicov/Nitzau) přítomen také v přeneseném smyslu jako „lakomý muž“ (Prášily/Stubenbach) nebo „člověk, jenž chce vše zadarmo“ (Nicov/Nitzau). Povědomá by mu možná byla také Mischpoche, označující v jidiš či aškenázských židovských kruzích židovskou rodinu, včetně širšího příbuzenstva. Někdy opět v posunutém významu „špatná/židovská společnost“ byla zdokumentována mj. v Nýrsku.

V některých případech je ale hledání zakopaných psů značně komplikované. Kdysi mi moje jazykovědná guru svěřila výraz své starší jihočeské příbuzné čábrsdekl jako označení hučky, resp. nevkusného dámského klobouku. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem rozšifroval původní podobu šábesdekl, kterou čeští židé a Židé dodnes používají někdy bez mrknutí oka, někdy ironicky pro tzv. kipu či jarmulku. Mnoho příkladů – jeden z nich také z již uvedené Horní Plané – Schabbesdeckl jsem později našel i v české němčině, mj. jako pohrdlivé označení dámského klobouku.

Dnes již téměř neznámé sloveso maušlovat či moušlovat, tedy mluvit špatně či s židovským přízvukem česky, případně německy, má svůj prvopočátek v židovskoněmeckém vlastním jménu Mausche „Mojžíš“, resp. jeho zdrobnělině Mauschel. Ztotožňování častého, rozuměj typického osobního jména s etnikem je jazyku obecně zcela vlastní (blíže např. ruský Ivan). Vytváření odvozenin pak svědčí o živosti stereotypních konstruktů. Ačkoliv se smyslu „mluvit jako židé/Židé“ se sloveso mauscheln vyskytovalo téměř na celém území Čech, Moravy a Slezska, lze dohledat i specifické významy, a to i z jižních Čech. Ve významu „šuškat si“ je známo z Cetvin na Kaplicku (Zettwing) a jindřichohradeckého „jazykového jazyka“ (Neuhäuser Sprachzunge). Jako výraz pro „dělání malých obchodů“ je doložen z Hruštic (Wadetstift), tedy tam, kde je dnes přehrada Lipno. Základové podstatné jméno Mauschel je mj. doložené z jižních Čech. Kromě často pohrdlivého metonymického označení pro žida či čachráře a jiných nadávek je v jednom případě na Vimpersku (Vyšovatka/Scheiben) přítomno i jako označení mlatce, který při mlácení obilí zasadí cepem poslední ránu. Paradoxně se toto slovo vyskytlo i ve významu „blbá ženská“ (Nicov/Nitzau) a jednou dokonce i ve významu „vulva“ (Frymburk/Friedberg).

Je všeobecně známo, že mnoho německých slov má svoji podobu v obecné češtině či nářečí. V některých případech může jít rovněž o vliv židovské němčiny jak na němčinu, tak i češtinu. Zmíněné slovo čachrář má rovněž svoji německou podobu Schacherer/Tschacherer (případně též s umlautem -ä-). Toto pojmenování ve významu „(podvodný) obchodník“ je rozšířeno po celém českoněmeckém území a několik výskytů bylo zaznamenáno i z Šumavy (např. Volar/Wallern). Doloženo je rovněž sloveso schachern/tschachern/-ä-, a to v různých odstínech slova „obchodovat“. Pouze z Horní Vltavice (Obermoldau) s výslovností tschächern významově kontaminovalo s níže uvedeným slovesem schächten a označovalo „porážet podle židovského způsobu“.

 

Póvl a šlamastika

Podobným případem česko-německé jazykové vzájemnosti je i nespisovné české označení špatného zboží jako póvl, které bývá české němčině zapisováno jako Pofel/Pobel, i když nářeční výslovnost značně variuje (např. poufl). Ve slovníku české němčiny je ve smyslu „nekvalitního zboží“ doloženo jen z oblasti západních Čech a Šumavy. Pouze z tzv. Böhmerwaldu je dokonce známa podoba Pofelicht „druh malých brambor“ a sloveso pofeln/pobeln ve významu „mluvit nesmysly“ v západních a jihozápadních Čechách. Z téhož území a z východních Čech se podařilo zdokumentovat pro označení šmejdu i složeninu Pofelware.

Méně často jsou v oblasti Šumavy přítomny i další židovská slova jako uvedené sloveso schächten „porážet zvíře podle židovského rituálního způsobu“ či Reibach/Rebbach „dobrý obchod“, „zisk“, „fortuna“, někdy s odstínem něčeho nezaslouženého. Ve významu „nepoctivého zisku“ se objevilo Schmus ve Volarech a Nýrsku, s čímž souvisí i sloveso schmusen, které na sice celém českoněmeckém území znamenalo „koketovat“ nebo řečeno téměř německy „vyměňovat si něžnosti“ („Zärtlichkeiten austauschen“), ale z Nýrska je doložen význam „obchodně přesvědčovat, nabádat ke koupi“.

V dnešní jidiš a židovském kontextu obecně slovo Schickse má nevalnou pověst, byť někde označovalo primárně a prostě křesťanskou dívku. Odvozuje se od hebrejského šekec, tj. něčeho rituálně nečistého, a tedy zakázaného např. k požívání. Mužským ekvivalentem je v jidiš šejgec, primárně „nežidovský kluk“, jinak také „uličník“. V téměř všech podobách české němčiny lze narazit na skoro celém jejím území na podobu Schickse ve významu „opovržlivého označení ženy“ s někdy peprnějším vyjádřením pro lehkou ženu. V jižních Čechách se však vyskytlo i v neutrálním smyslu „mladíkova milá“, a to jak v Horní Vltavici, tak i Cetvinách. Z oblasti nedaleko Nových Hradů (Gratzen), Konratice (Konradschlag) u Horní Stropnice pochází žertovné či pohrdavé pojmenování pro fenku Schigsl. Toto původně židovskoněmecké a posléze i německé nářeční zdrobnění našlo svoji formu šiksla („vulg. záletná, špatná ženská“) i v české literatuře (J. Holeček, V. K. Jeřábek).

Na celém českoněmeckém území kromě severních Čech lze doložit rakouský výraz Schlammasstik, a to v totožném významu, jak ho známe z češtiny. Vykládá se od významově totožného Schlamassel, které se v Čechách rovněž vyskytovalo a pocházelo z germánské části složeniny schlim „zlý“ a hebrejského mazl „štěstí“. Právě to jsme ztratili ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. V současné šlamastice bez šumavských a jihočeských Židů a Němců je možné jen vzpomínat a dokumentovat.

Z malého vzorku slov a jejich významů je patrné, že etnické stereotypy ovlivňují i charakter samotných výpůjček, což je zvláště zjevné u posunutých významů. Obzvláště humorné jsou případy přejetí židovské perspektivy jako v případě slova Schickse, které přechodem do jiného jazykového kódu ztratilo význam spjatý s Nežidovkou, a dokonce mohlo získat pozitivní význam. Proces zbavení se židovského specifika slova a využití nového výrazu s ohledem na jeho expresivitu v kontrastu s běžnějším neutrálním výrazem domácím probíhal – jak je patrné např. u slova Mischpoche (x něm. Familie) – postupně. Většinou je příznak primárně negativní tak, jak vnitřní stereotypy ve slovech kopírují vnější mezietnické stereotypy (např. slova spjatá primárně s židovským světem či obchodováním). Nicméně patrný je i proces změn k pozitivnímu pólu, tj. už to není jako v případě Schickse „děvka“, ale „něčí milá“. A to již je zcela jistě koscha.

 

Foto: Roman Szpuk