12. září 2013 byl do kin uveden film Colette v režii Milana Cieslara. Jako předlohu si režisér zvolil třetí díl Židovské trilogie, Colette, dívka z Antverp.[1] Scénář k filmu prý vznikal dlouhé dva roky a společně s režisérem se na jeho tvorbě podílel aktivně ještě i sám Arnošt Lustig (1926–2011), jenž se však již nedožil samotného natáčení, které probíhalo od srpna 2012 do ledna 2013.

Na oficiálních webových stránkách se o filmu dočítáme: „Výpravné strhující drama o síle lásky a touze po svobodě. Příběh je věnován Arnoštu Lustigovi a všem, kteří přežili holocaust. Film je inspirován osudem slovenských vězňů Alfreda Wetzlera a Rudolfa Vrby (vlastním jménem Walter Rosenberg), kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi, a světu poprvé odhalili pravdu o zločinech proti lidskosti“ (cit. 31. 10. 2013). Použijme těchto několik vět jako osnovu pro následující úvahy.

Strhující drama věnované Arnoštu Lustigovi
Oproti knižní podobě povídky Colette, dívka z Antverp (pracovala jsem s třetím vydáním) pracuje film s rámcovým příběhem, který je zasazen do New Yorku sedmdesátých let. Postarší spisovatel Vili (Daniel Brown), přeživší z Osvětimi, se v úvodu seznamuje s budoucí tchyní (Barbora Kodetová) svého syna, která prošla tímtéž peklem. Oba na sebe pohlížejí zkoumavými pohledy. Po návratu domů Vili usedá za psací stroj a začíná tvořit povídku o belgické dívce Colette, kterou poznal v koncentračním táboře jako mladý (Jiří Mádl). Na závěr filmu se žena s Vilim setkává znovu a divákovi se definitivně potvrzuje to, co věděl již na samém začátku – je to Colette (Clemence Thioly).

Tvůrci vysvětlují zapojení rámcového příběhu záměrem vybudovat klasický dramatický aristotelovský „oblouk v pěti kapitolách s prologem a epilogem“. Účinek snímku je však tímto krokem poněkud oslaben. Možná by bylo lepší, kdyby film prostě začínal a končil záběry z doby války. Divák pozoruje Viliho, jak riskuje svůj život pro druhé, je nemocný a balancuje mezi životem a smrtí. Všechny hraniční situace, u kterých by člověku běhat mráz po zádech, však divák vědomě či podvědomě (vtáhl-li ho film natolik do děje, že na prolog pozapomněl) pozoruje s relativním klidem. Hrdina totiž přežije a my to víme. Prolog i epilog zbytečně utlumují emoce diváka, kterého si film jako celek chce nepochybně podmanit.

Nevím, zda o připsání prologu a epilogu spolurozhodoval ještě Arnošt Lustig. Každopádně se mi jeví jako přímá pocta jemu jako osobnosti a autorovi. Jádro příběhu odehrávající se v Osvětimi bychom pak mohli vnímat jako poctu jeho dílu. K této úvaze mě vede drobný detail. Vyzrálý muž a spisovatel Vili Feld se totiž ani zdaleka nepodobá svému mladšímu protějšku v podání Jiřího Mádla. Přitom se nám v souvislosti s filmovými dvojníky Jiřího Mádla nabízí srovnání – v komedii Probudím se včera, kde Mádl hraje pubertálního gymnazistu, je přibližně jako třicetiletý ztvárněn mnohem věrohodněji hercem Filipem Blažkem. A podobný herecký typ by se jistě našel i pro Mádla ještě o něco staršího. Má snad být ta vzájemná markantní nepodoba v Colette (mj. možná až půlmetrový rozdíl ve výšce) záměrná? Stačí se podívat na fotografie Arnošta Lustiga, ten je Vilimu sedícímu za psacím strojem nápadně podobný. Biografismus se ostatně otevřeně přiznává i v oficiálních materiálech k filmu: „film se opírá o silný příběh, prožitý Arnoštem Lustigem“.

Inspirace osudem slovenských vězňů
Dedikace slovenským vězňům (Alfred Wetzler a Walter Rosenberg alias Rudolf Vrba) se objevuje už na samém počátku filmu. Avšak co je to za poctu jediným dvěma vězňům, kterým se z Osvětimi podařilo uprchnout, když k ní lze v celém snímku vztáhnout pouze jednu epizodu, pokus o útěk několika vězňů, který však končí smrtí? Je zcela v pořádku, když se o tomto hrdinství hovoří, látka by si však rozhodně zasloužila samostatné zpracování. Zmínka na exponovaném místě ve filmu, která u diváka vzbuzuje právem očekávání, není naplněna. Neměl by vzniknout dojem, že je tím pokryto další téma – na to je prostor jediného filmu příliš těsný. Útěk slovenských vězňů nemá s filmem Colette, adaptací Lustigova díla, intimním dramatem dvou hlavních hrdinů, bohužel nic společného. Věnování tak působí spíše jako úlitba slovenským koproducentům.

Zmatení jazyků se nekoná
Režisér byl veden dobrou myšlenkou – hlavní hrdinku, „Colette, dívku z Antverp“, hraje francouzská herečka Clemence Thioly a německého důstojníka Weissackera zase Němec Eric Bouwer. Divák však musí být buď filmovým znalcem nebo fanouškem právě těchto dvou herců, aby režisérský výběr dle národnostního klíče ocenil. Weissacker totiž vyhrožuje pouze česky a z úst dívky z Antverp bohužel nikdy neuslyšíme „Je t’aime“. Zmatení jazyků, osvětimský babylon, se nekoná. A je to škoda, protože se právě v tomto případě na rozdíl od jiných prvků nejedná o klišé. Rozhodnutí režiséra herce dabovat považuji za ne příliš šťastné. Ztrácí se tím hloubka a tvůrci odhodili jeden z velmi silných nástrojů, jak ve filmu účinkovat na diváka.

Colette jsem viděla v kině více než před měsícem. Bezprostřední dojmy odezněly. Zůstal ale jediný silný zážitek – scéna, z níž mrazí i s odstupem: nástup, kapela a exemplární pověšení dvou vězňů. Ondřej Vetchý se z pozoru v řadě zoufale vrhá k nohám syna na jistou smrt… V kapele hraje jeho druhé dítě. I pro tuto krátkou scénu se film vyplatí zhlédnout. Za vyzdvižení stojí rovněž věrohodné ztvárnění prostředí osvětimského tábora, výborná kamera či stylizace obrazu do studených modrých odstínů.

Poznámky:

[1] Jako druhý díl Židovské trilogie je povídka zařazena v prvním (1992) a druhém vydání (2000). V pozměněném třetím vydání (2005) byla povídka v rámci trilogie zařazena jako díl druhý. Nyní je v souvislosti s filmem v prodeji vydání čtvrté. S plakátovou fotografií z filmu na přebalu a reklamním růžkem hlásajícím: „Předloha k filmu“. Colette je tak z Lustigovy trilogie možná definitivně vytržena, ostatní dva díly Tanga, dívka z Hamburku a Lea z Leeuwardenu se souběžného vydání, zdá se, nedočkají.

Odkazy:
Oficiální stránky filmu Colette.

-oz-