Poslední film Davida Ondříčka Ve stínu (2012) získal devět Českých lvů, včetně těch nejprestižnějších, za nejlepší film, režii, scénář (Marek Epstein), také za kameru (Polák Adam Sikora), hudbu (Čech Jan P. Muchow a Slovák Michal Novinski), herce v hlavní roli (Ivan Trojan) atd. Režisér v rozhovoru řekl, že námět k filmu mu poskytl jeho otec, slavný kameraman Miroslav Ondříček, a že vzniklo postupně 17 verzí scénáře. V každém případě se film dlouho připravoval. Vznikl v koprodukci česko-slovensko-polsko-izraelské. Z hlediska filmové techniky zajímavě pracuje s kontrasty světla a stínu (chiaroscuro), vidíme více polodetailů a detailů než celků. Kostýmy, design a celé prostředí hodnověrně odkazují k těsně poválečné době. Podařilo se podle mě docela autenticky přiblížit atmosféru Prahy před více než šedesáti lety. Děj se odehrává na jaře 1953 (narážky na blížící se měnovou reformu), tedy v době nejtvrdšího stalinismu. Kriminální zápletka s kladným osamělým hrdinou, policistou Haklem (Ivan Trojan), který vyšetřuje krádež v klenotnictví a postupně odhaluje stopy případu inscenovaného StB, je podávaná ve stylu film noir, což také zapadá do promyšlené dobové stylizace. Hakla první stopa vyšetřování zavede k Židovi, který se před válkou živil jako kasař, přežil holokaust a nyní žije psychicky zdeptaný následky lágru na Židovské obci. Žid je zatčen a donucen k přiznání. Na scéně se objevuje major východoněmecké policie Zenke (precizní německý herec Sebastian Koch), který dosvědčuje, že akce je součástí mezinárodního sionistického spiknutí. Představitelé pražské Židovské obce jsou zadrženi na hranicích a „usvědčeni“ z pašování valut a zlata. Připravuje se soudní proces, při němž mají padnout rozsudky smrti.
Hakl žije s manželkou a synem v typicky pražském činžovním pavlačovém bytě (viz třeba Weissův film Romeo, Julie a tma). Na rozdíl od své ženy Jitky (Soňa Norisová) nevěří, že by mohlo dojít k měnové reformě. Důvěřuje komunistickému režimu, ale to mu nezabrání, aby dál nevyšetřoval případ krádeže v klenotnictví, protože profesionální instinkt mu naznačuje, že Židé jsou obviněni falešně. Podezření se zvyšuje, když zjistí, že východoněmecký major „soudruh Zenke“ se přistěhuje k němu do domu jako jeho soused a špehuje ho. Náhodou zahlédne jeho tetování a vidí, že jde o bývalého příslušníka zbraní SS. Svěřuje se se vším svému nadřízenému, šéfovi pražské kriminálky (Jiří Štěpnička), aniž by tušil, že právě ten je ve službách StB a že jeho úkolem je řídit celou akci. Postupně se Haklova víra v režim rozleptává, ale spolu s tím je jeho situace stále více povážlivá. Po rvačce se Zenkem a rozhovoru s ním Hakl zjišťuje, že Zenk strávil osm let v sovětském zajetí. Za svědectví proti obviněným Židům je mu přislíbeno, že může odjet do západního Německa a tam se po mnoha letech setkat s manželkou a dcerou.
Proběhne proces s Židy, který je vysílán rozhlasem v přímém přenosu (jako skutečné monstrprocesy oné doby), ovšem s minutovým zpožděním, kvůli případné cenzuře výpovědí odlišných od připraveného scénáře. Zenk vypovídá podle plánu, ale Hakl mu předává důkazy o tom, že za vraždy nese vinu šéf pražské kriminální policie a Zenk je úspěšně proveze do západního Německa. Sám Hakl je však zadržen a vyšetřován. Jeho další osud si můžeme domyslet.
Závěrečnou titulkovou píseň ve filmu zpívá studentka naší fakulty Sára Vondrášková.
Nedávno jsem četl vzpomínky Jiřího Kosty (ročník 1921), ekonoma pocházejícího z pražské německo-české židovské rodiny Kohnů Život mezi úzkostí a nadějí (2002; originál v němčině Nie aufgegeben, 2001). Kosta mimo jiné píše, že celoživotní zkušenost ho naučila, že proti antisemitismu se stavěla politická levice. Platilo to v předválečném Československu i v západním Německu (kam Kosta na konci šedesátých let emigroval) v éře Willyho Brandta. V těchto dvou případech jeho tvrzení jistě platí, ale neplatí paušálně. Stalinský a neostalinský antisemitismus nevraždil Židy v plynových komorách. Ale nechal za sebou tisíce obětí a mnohonásobně víc zmařených životů. Viz např. Žores Medvěděv: Stalin a židovský problém (český překlad 2005). Ostatně to v padesátých letech pocítila i rodina Jiřího Kosty (vím o tom, protože jsem s jeho dcerou chodil do školy). Film Davida Ondříčka je jedno z mála současných českých děl, které tento stalinský antisemitismus dokumentují.
-jh-
