Na podzim minulého roku vyšla v nakladatelství Garamond kniha Jídlo se nevyhazuje jednoho z nejznámějších současných izraelských spisovatelů Amira Gutfreunda. Kniha pomocí netradiční perspektivy zpracovává téma holokaustu, vypravěčem totiž není žádný přeživší, nýbrž chlapec Amir, syn rodičů, kteří holokaustem prošli. Podobně jako Helen Epsteinová ve své knize Děti holokaustu, se i Amir Gutfreund zaměřuje na druhou generaci přeživších a snaží se zachytit, jak se děti těchto lidí vyrovnávají s traumaty nejen svých rodičů, ale celé komunity, ve které vyrůstají. Helen Epsteinová, jež je sama dítětem Židů, kteří prošli Osvětimí, emigrantů do Ameriky, založila svou knihu na rozhovorech s ostatními sobě podobnými vrstevníky a daří se jí pomalu odkrývat, jakým způsobem se trauma rodičů přenáší na jejich děti. Gutfreund ve své knize postupuje jinak. Zatímco Epsteinová zachycuje své příběhy střídmě, až žurnalisticky, Gutfreundovo dílo je epičtější. Hlavními hrdiny jsou dvě děti, Amir a Efi, kamarádi, jež jejich dětská zvědavost vede k tomu, aby pátrali po onom velkém tajemství s názvem holokaust, jež před nimi (resp. před světem) skrývají jejich rodiče a jiní rodinní příslušníci a známí. Holokaust je to, o čem nikdo z nich nechce mluvit. A tak se děti potýkají s jim nepochopitelnými každodenními výjevy, které vedou ke vzniku otázek, na něž ovšem nedostávají odpověď. Proč děda Lolek nic nevyhodí a i pytlík s čajem používá tak dlouho, než čaj z něj vypadá jako lehce obarvená voda? Proč místní blázen Hirsch neustále pokřikuje, zda jen „svatí šli do plynu“? Proč Eva Lenczerová neustále stojí za oknem a nepřítomně se usmívá? Každá osoba, kterou znají, jako by tajila něco posvátného, čemu děti nemohou přijít na kloub. Děti si postupem času najdou způsob, jak se těmto tajemstvím přiblížit, začnou chodit do knihovny, kde studují historii, která jim postupně otevírá hrůzy koncentračních táborů. V dětech všechny tyto nově nabyté informace silně rezonují a ve snaze pochopit, co to znamenalo prožít koncentrační tábor, se samy rozhodnou, že se pokusí dostat na hranici svých fyzických sil, a proto jednou na prázdninách přestanou jíst, živí se jen odpadky a tím, co najdou na ulici. Protože, jak správně vytuší, zkušenosti holokaustu se nelze přiblížit, leda by člověk prožil to samé.
Kniha Jídlo se nevyhazuje však nepojednává pouze o holokaustu, nýbrž zpracovává celospolečenské izraelské trauma z toho, že by se podobné události mohly někdy opakovat. Proto Amir, který mezitím dospěl a založil rodinu, vychovává svého syna tak, aby byl schopen se bránit, aby byl schopen rozpoznat blížící se nebezpečí. Gutfreund ve své knize ukazuje, že přestože holokaust proběhl před více než 70 lety, stále ještě není záležitostí uzavřenou či zapomenutou. A že s novou generací přicházejí také nové otázky, na které je třeba hledat nové odpovědi.
-tt-
