„Nejde o historické svědectví ani autobiografický záznam vzpomínek, nýbrž o sled úvah, v nichž se coby dospělý muž ohlížím ve svém životě nazpět k útržkům vzpomínek a imaginárních výjevů, jež ve mně zůstaly z doby, kdy jsem jako desetiletý a jedenáctiletý chlapec s údivem hleděl na svět kolem sebe.“

Kniha Otty Dov Kulky Krajiny metropole smrti vyšla v hebrejském originále Nofim mi-metropolin ha-mavet v roce 2013, letos se díky překladu Magdalény Křížové dostává i k českým čtenářům. Otto Dov Kulka, narozen roku 1933 v moravském Novém Hrozenkově, je renomovaným izraelským historikem a emeritním profesorem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V profesním historickém bádání usiluje o přísné odlišení faktické povahy zkoumaného objektu od jakýchkoli subjektivních přístupů. Ve svém uměleckém textu Krajiny metropole smrti, jenž nese podtitul zkoumání paměti a imaginace, však nechává promlouvat vlastní historickou zkušenost. Své prožitky a vzpomínky ale zároveň podrobuje reflexi a hledá možnosti i limity lidské paměti.

Krajiny metropole smrti jsou ve své knižní podobě výsledkem výběru z pečlivě a kriticky písemně zpracovaných nahrávek, které vznikaly v letech 1991–2001 a pro jejichž zveřejnění se autor velmi dlouho rozhodoval. Kniha tedy nevznikala ani tolik z potřeby literárně umělecké tvorby, jako z potřeby sdělit nesdělitelné, z nutnosti neustále se vyrovnávat s dávným traumatem, informovat o historické zkušenosti a podělit se o její prožití i následné prožívání.

Autor knihu zahajuje předmluvou k českému i hebrejskému vydání a úvodem, kde popisuje okolnosti i proces vzniku textu a význam jeho existence v obou jazycích. To vše naznačuje a předjímá promyšlenost výrazu, jehož svědomitá a pečlivá přesnost je základním rysem textu. Čtenář je už od první chvíle konfrontován s hluboce osobní zpovědí a je patrné, že autorovi na způsobu vyjádření a na co nejbližším sepětí slova a obsahu velmi záleží. Následuje deset kapitol, na jejichž začátku autor líčí svou cestu ke vzpomínkám, která ani ve chvíli aktu psaní není ukončená: „Počátek této cesty, o níž dosud nevím, kam mne zavede, byl zcela prozaický: mezinárodní vědecký kongres konaný v Polsku roku 1978.“ Cesta do vzpomínek tedy nikdy nebere konce, je neustále přítomná a stejně naléhavá. Po více než třiceti letech od vyjití z bran koncentračního tábora se Otto Dov Kulka ubírá opačnou cestou, „cestou proti proudu řeky času“, když se rozhodne, že ještě jednou vkročí do krajiny svého dětství, do Osvětimi. Tehdy začíná jeho vědomé vyrovnávání se s minulostí.

Nenáleží mi reprodukovat popis situací či dojmů vyvstalých z autorových vzpomínek, to by ostatně bylo v přímém rozporu s jedním z hlavních poselství knihy – nesdělitelností a jedinečností prožitku i jeho jazykového či jiného ztvárnění. S respektem k této skutečnosti proto zmíním jen podobu autorových literárních návratů do minulosti, kterou jsou obrazy. Obrazy míst, situací a pocitů jsou uspořádány převážně chronologicky, současně jsou ale zaznamenávány a líčeny velmi nenásilně, přirozeně, tak jak jsou vyvolávány z paměti. Jejich podoba je silně sugestivní, čtenáři se snadno vrývá do paměti. Očima desetiletého chlapce tak vidí příjezd do rozlehlého osvětimského tábora ozářeného desítkami či stovkami světel; maminku, která odchází a nedokáže se za svým synem ohlédnout; nebo krásnou a bezbřehou modrou oblohu, do níž se vpíjejí užaslé oči malého hocha stojícího za ostnatými dráty a pro tu chvíli zapomínajícího na realitu kolem sebe.

Čtenář je konfrontován s životem ve vyhlazovacím táboře Osvětim, s neodvratitelností smrti, s všudypřítomným koncem. Přesto jde o krajinu dětství, kam se obyčejně dospělí utíkají a navracejí. Knihu tak neustále provází na první pohled paradoxní prolnutí konce i začátku – dítě, které žasne nad světem s přirozenou dětskou zvídavostí a stojí v samém středu neustálého umírání; rozdrcení lidské svobody, uvěznění, a motiv návratu do něj, do domova, který čas dětství asociuje; a také umělecká prvotina autora, která nepředpokládá pokračování.

Výrazná je také důsledná a pečlivá snaha o přesné, a přesto stále autentické jazykové vyjádření. Přes veškeré líčené hrůzy osvětimského života je autorovo vyprávění velmi citlivé, jemné, až poetické. Kulka zásadně neužívá výrazů „holokaust“ nebo „šoa“, místo nich se čtenář setkává s metaforami jako „Velká smrt“ či „neúprosný zákon smrti“. Samotný název knihy Krajiny metropole smrti může v češtině znít kvůli dvojímu genitivnímu spojení poněkud neobratně, jde však o nedělitelné slovní spojení, o Kulkův terminus technicus. Kniha tak disponuje vlastním slovníkem, jazykovým i metaforickým.

Autor hovoří o své osobní mytologii, která kromě naznačených obrazů zahrnuje také obrazy snů. Tři sny datované v deníkových záznamech do doby více než 50 let po prožitých událostech a jejich reflexe uzavírají umělecké vyrovnávání se s odkazem vlastní i kolektivní minulosti. Knihu doplňuje Kulkův vědecký článek o terezínském rodinném táboře v Osvětimi v letech 1943–1944, publikovaný v roce 1984 v Izraeli. Celý text je opatřen poměrně rozsáhlým poznámkovým aparátem, jenž jeho charakter přibližuje textům naučné literatury, i seznamem vyobrazení, která v podobě fotografií a kreseb textem prostupují.

Žánrově proto není snadné knihu vymezit. Jednoznačně disponuje historickými přesahy, které ale modifikuje do literárně umělecké podoby. V rámci ní pak kolísá mezi románem, autobiografií, memoáry a deníkem, a proto ani nelze zcela odlišit vypravěče od autora. Přesná klasifikace textu ale ani není žádoucí. Sám Kulka hovoří o jeho nezařaditelnosti, protože text velmi dlouho existoval jen v podobě soukromých nahrávek a zápisků, které nevznikaly za účelem literárního, natož knižního provedení. Navíc je text ve své naznačené literární formě natolik jedinečný a mnohovrstevnatý, že by jakákoli snaha o jeho definici, „zaškatulkování“, či dokonce obsahové upřesňování byla vždy neúplná a ne příliš relevantní. Kniha je literární koláží konkrétních i abstraktních vizualizací, hluboce osobní a intimní zpovědí, jemným popisem nejbrutálnějšího i reflexí o možnostech sdělitelnosti, imaginace a lidské paměti.

Otto Dov Kulka představil český překlad své knihy Krajiny metropole smrti také v Praze – 18. září 2014 se konalo jeho autorské čtení v Židovském muzeu a o den dříve v Knihovně Václava Havla, kde byl pořízen videozáznam celého večera. Video lze zhlédnout zde.

-lk-