(publikováno: Tango slz zpívejte Múzy. (o nově vydaných polských výborech válečné holokaustové poezie). Tvar 25, 2014, č. 5, str. 17.)
V roce 2013 jsem měl tu čest zúčastnit se na Kazimierzi v Krakově v prostoru Židovského muzea Galicja prezentace dvou výborů z polské holokaustové poezie. Shromážděny jsou v nich jednak válečné texty polské – Tango łez śpiewajcie Muzy (Tango slz zpívejte Múzy) – a jednak hebrejské a jidišové – Słowa pośród nocy. Poetyckie dokumenty holokaustu (Slova noci. Poetické dokumenty holokaustu). Na okraj lze dodat, že v Polsku v roce 2012 vyšly také knihy Magdaleny Rutové: Bez Żydów. Literatura jidysz w PRL o Zagładzie, Polsce i komunizmie (Bez Židů. Jidišová literatura v lidovém Polsku o šoa, Polsku a komunismu), jejíž první část se věnuje literatuře šoa již z poválečné perspektivy, a antologie Nie nad rzekami Babilonu. Antologia poezji jidysz w powojennej Polsce (Ne u babylonských řek. Antologie jidišové poezie v poválečném Polsku).
V úvodu knihy Tango slz zpívejte Múzy, která se skládá z textů amatérské produkce, se Bożena Keffová zamýšlí nad definicí autorů-amatérů. Jsou to podle ní takoví pisatelé básní, kteří netvoří a nerozvíjejí poezii; jdou spíše zaběhnutými cestami, využívají všeobecně známé postupy. Tito lidé také postrádají jakékoliv ambice, aby byli básníky nazýváni. Tvoří čistě z vlastní potřeby v období šoa, kdy nad nimi visí ortel smrti. Básně vznikaly v různých místech: v ghettu, koncentračním táboře, v nějaké skrýši, v lese… Psaní pro tyto pisatele v dané mezní situaci představuje snahu sdělit vlastní pocity. To je hlavní cíl jejich psaní.
V tomto případě se jedná o autory, kteří jsou součástí polské kultury. Jsou to často lidé mladí, někdy dokonce náctiletí. (O některých z nich mnoho nevíme. Někteří válku přežili, jiní ne.) Volba básnické formy souvisí se školním chápáním poezie jako něčeho vysoce kulturního, lidského. Právě tato forma dává jejich sdělením váhu a zároveň udržuje v pisatelích v době zvěrstev kontinuum lidství. Básně rovněž slouží jako jediný prostor, v němž ještě existuje intimní sféra.
Dobrým dokladem životní potřeby poezie v krajní situaci, kdy je člověk dlouhodobě vystaven stresové situaci spojené s reálným ohrožením života či samotné podstaty lidství, je i náhle veršující chilský horník. U příležitosti tříletého výročí dramatického závalu v jihoamerickém dole (osvobození se dělníci dočkali až po několika měsících) se o tomto fenoménu zmiňuje Petr Hruška ve fejetonu „V závalu“, publikovaném v časopise Respekt. Viktor Emanuel Frankl ve své slavné knize A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor píše v této souvislosti o úniku dovnitř, kterého jsou někteří duševně založení jedinci v krizových situacích schopni. „Tato tendence k citovému prohloubení vede u mnoha vězňů někdy k mimořádně intenzivnímu prožívání umění nebo přírody. Taková zážitková intenzita nechá zapomenout na celý okolní svět s jeho hrůzou.“
Co se týče názvu polského výboru, Keffová zde kombinuje tituly dvou básní, které jsou samy o sobě aluzemi na dvě literární, resp. hudební sféry. Na jedné straně „Tango slz“ představuje typ tvorby snažící se o nápodobu populární kultury (taneční melodie apod.), a na druhé straně „zpívejte Múzy“ odkazuje k vysoké kultuře. Nápodoba nízkého či vysokého umění je pro takové autory typická už také proto, že se vzhledem k okolnostem musí spolehnout na svou paměť. V uvedeném výboru lze sledovat parodii na Tuwimovu báseň Lokomotiwa (jedenáctiletý Jerzy Ogórek) či Mickiewiczův Koncert Wojskiego z Pana Tadeusza, Krasického Wstęp do bajek a ironickou nápodobu polské hymny Mazurek Dąbrowskiego (všechny tři Sara Rapaport). Takovýto postup lze najít i v české tvorbě (např. Frýdova nápodoba stylu V+W v Květovaném koni).
Jestliže polský výbor Bożeny Keffové prezentuje amatérské básnické svědectví o šoa, zmíněná část jidišová a hebrejská (se zrcadlovým polským překladem) zahrnuje rovněž tvorbu profesionálních básníků. Tyto texty vybrala a úvod k nim sepsala Agnieszka Żółkiewska. Obě publikace doplňují po válce vydaný výbor Pieśń ujdzie cało (Píseň přežije), který připravil Michał M. Borwicz a jejž již částečně po válce postihl zásah cenzury. (Sám název je citátem z Mickiewiczova Konrada Wallenroda.) Tato kniha vyšla v roce 2012 v reedici a byla doplněna o dva texty komentující osobnost tehdejšího editora a působení Ústřední židovské historické komise (Centralna Żydowska Komisja Historyczna), která knihu vydala.
Podle Piotra Mitznera byl Borwicz značně skeptický k lidské schopnosti zapsat prožitky spjaté se šoa. Člověk prý ve chvíli, kdy je konfrontován se zcela novou skutečností, není s to reagovat jinak než útěkem do stereotypu, banality, do světa zažitých frází a citátů; Borwicz hovoří o „zrazujících slovech“ (słowa zradliwe). Rovněž Frankl na začátku zmíněného pojednání předestírá problematiku spojenou s předáním zkušenosti mezi těmi, kteří koncentrační tábor prožili, a těmi, již stáli prožitkově mimo. Jestliže totiž někdo šoa nezakusil, nejenže nemá k dané věci co říci, ale navíc si jen těžko dané svědectví dokáže zasadit do reálného a často neuvěřitelného kontextu. Na druhou stranu člověk, jenž hrůznou skutečnost na vlastní kůži prožil, nedokáže podle Frankla naplnit postulát objektivního hodnocení. Vždyť – jak jinde poznamenává – v této nenormální, zvrácené situaci je normální jednat nenormálně. Ten, kdo by jednal normálně, byl by nutně bláznem. Jak tedy lze tuto abnormalitu přiblížit lidem, kteří stáli mimo ni. Frankl však ve své úvaze připouští možnost pokusu o objektivní popis s vyloučením všeho privátního, anebo naopak subjektivní vylíčení osobního prožitku, k němuž je nutná odvaha mluvčího. Frankl nicméně odmítá výpověď, která by byla tendenční.
Jak je však z uvedených děl patrné, jak Borwicz, tak i Frankl, Keffová, Żółkiewska a jiní mnozí (zde přímo nezmínění) autoři a iniciátoři výborů se stále pokoušejí o nemožné a snaží se sdělit nesdělitelné. Máme ostatně – jako bytosti nedokonalé, operující pouhými slovy – jinou možnost?
-šb-
