V roce 2012 film režiséra Pasikowského vzbudil na polské politické scéně velký povyk. Rozkrývání vlastní minulosti a přiznání si někdy dosti krutých pravd o společné národní minulosti je jistě záhodné a není nutné se zbytečně zabývat výlevy nacionalistů. Bývalý premiér Kaczyński a další jistě nepatří k těm vlastencům, kteří jsou schopni svou národní identitu budovat na základě připuštění faktu, že Poláci během 2. světové války nebyli jen obětmi, ale také stáli na straně válečné zvůle. Je důležité si uvědomit, že na území obývaném v době války Poláky se vyskytují různé druhy martyrologie: jistě polská, ale také litevská, ukrajinská a samozřejmě židovská aj. Komunikace mezi zástupci různého rozumění společné historii byla po válce takřka nemožná a i dnes je značně složitá. Všechny pravdy o našich dějinách – diferenciované navíc uvnitř národnostních skupin – teprve dohromady vytvářejí pestrý obraz tehdejších názorů, stereotypů a koneckonců i komplexů. Výrazný rozdíl v pohledu lze také zjednodušeně vyjádřit mírou ztrát během válečného období. Jestliže z židovských rodin přežilo většinou maximálně několik málo osob z početného příbuzenstva, ztráty na straně polské by bylo možné vyjádřit v podstatě inverzně. Přesto však utrpení každého národa je často jakýmsi tabu a právě provedené srovnání je zapovězeno.

Dozvuky rezonovaly nejen na poli politiky, ale také v polské společnosti obecně. Dalo by se říct, že Grossovi Sousedi získali filmovou (ná)podobu, která je v dnešní vizuální době jistě společensky průbojnější. Nicméně zde také začíná určité nepochopení filmu, neboť tento snímek není historickým dokumentem, ale psychologickým thrillerem. Jeho slabou stránku nevidím ani tak ve snaze uchopit problematiku polské viny a národní paměti, ale spíše v umělecké kvalitě, která je omezena snahou téma popularizovat. Dalo by se říct, že se jedná o film pro školy či pro méně náročného diváka. Takové recepci značně napomáhají dobré herecké výkony. Film jistě nemá odrážet nějakou historickou událost, koneckonců přímá souvislost zde chybí. Dokonce i věrohodnost fikce je leckde problematická.

Hlavní postavou filmu je tvrdohlavý rolník Józef Kalina (Maciej Stuhr), který intuitivně, vlastně ani neví proč, začíná na svém poli shromažďovat macevy ukryté u svých sousedů či v místních chodnících a vozovce (fakt dodnes v Polsku zcela běžný). Józef puzený vlastním svědomím se snaží zjednat pro mrtvé Židy nápravu a důstojným způsobem uctít jejich památku. Bere si dokonce v bance půjčku a náhrobky leckdy i vykupuje. Jinde než na svém poli však pro ně bezpečné místo nenachází. I symbolické kameny bez mrtvých jsou v ohrožení. Připomínají totiž nejen starou křivdu, ale také hlavní důvod této masové vraždy. Vyvražděním svých židovských sousedů místní „křesťané“ dosáhli na židovský majetek (především na úrodnější půdu) a po válce ho také jako svůj nechali zaknihovat.

Divák příběh sleduje prostřednictvím hrdinova bratra Franciszka (Ireneusz Czop). Ten přijíždí po dlouhé době z emigrace v USA do rodné vsi, aby domluvil bratrovi, od něhož v důsledku neustálého napětí mezi ním a místními utekla žena s dětmi. Divák s Franciszkem a vlastně i samotným Józefem postupně odhaluje temnou minulost rodné vsi. Vychází najevo, že vesničané za války z vlastní iniciativy nahnali místní Židy do bývalého stavení Kalinova otce a Židy v něm upálili. Bratři se ku svému zděšení dozvídají, že rovněž jejich otec se vehementně akce účastnil a že jejich současný majetek náležel místnímu Židovi.

Franciszkovy počáteční protižidovské narážky, odstup od bratrova konání jsou vystřídány vizí přiznat se k hrůze spáchané předky. Józef však nakonec – zasažen celou pravdou o své vsi a hlavně svém nevlastním otci – nechce dovolit bratrovi zakopat nalezené židovské ostatky pod náhrobky na poli a je rozhodnut celou věc utajit. Jejich spor končí rvačkou, po níž Franciszek vše vzdává a rozezlen odjíždí. Mezitím je však Józef neznámo kým na vratech vlastní stodoly ukřižován a místní zdravotní setra přiváží jeho bratra zpět. Vše končí modlitbou (film se měl původně jmenovat Kadiš), která je pronesena izraelskými turisty nad oněmi náhrobky. Bratr Franciszek vše zpovzdálí sleduje a nakonec zapaluje na jednom z náhrobků svíčku (za Józefa?).

Snaha jít cestou obecně přístupné osvěty sebou nutně nese jistá zjednodušení. Je však otázka, zda by film bez některých scén nebyl působivější. Problematická z hlediska věrohodnosti je schopnost prostého sedláka (Józef) číst plynule hebrejské nápisy na macevách. Rovněž tak vykopávání židovských kostí ze základů rodinného stavení v symbolickém dešti působí jako nepovedená citace z dokumentárního Łozińského filmu Miejsce urodzenia (1992; Místo narození), v němž Henryk Grynberg před kamerou ohledává pozůstatky po svém otci (zavražděného polským sousedem pro dvě krávy). Podivný je také kontrast mezi oběma bratry, kteří do konce filmu nemají ponětí o tom, že zločin spáchali Poláci, a zbytkem vsi, kteří o masakru vědí a nechtějí o něm mluvit. V opozici ke svým ovečkám stojí však i starý kněz. Přestože vykonává ve vsi službu již několik desítek let, o vraždění nic neví (sic!). Uměle působí také tajemná vševědoucí postava stařeny z hájovny, která jako očitý svědek a člověk, který se snažil vraždění, byť jen slovně, zabránit, představuje živoucí špatné svědomí všech účastníků a jejich dětí. Naopak velmi zdařile jsou ve filmu vybalancovány složité psychologické pochody obou bratří.

Snímek je laděn velmi symbolicky. V popředí stojí především živly: oheň a voda, ambivalentně symbolizující zkázu i očistu. Dokonce i reprezentanti církve jsou takto rozděleni: starý kněz, který se snaží zjednat nápravu, a mladší nástupce, který je jasně nastaven proti Kalinům. Filmu dominuje kruhovitá konstrukce. Na začátku filmu se jde Franciszek na hřbitov poklonit památce svých rodičů, jimž nepřijel ani na pohřeb. Již zde je signalizováno téma viny, které se proplétá celým snímkem, a je v podstatě uzavřeno závěrečným zapálením svíčky za Józefa na židovském „hřbitově“. Židé, resp. jejich náhrobky projdou nakonec ohněm podruhé, když je Kalinovo pole těsně před sklizní neznámými žháři zapáleno. Na začátku ztracená taška s cigaretami, kterou zjevně ukradla stařena z hájovny, se na konci vrací do Franciszkových rukou, byť zde ze dvou kartonů zbude pouze jedna krabička.

Polské slovo „pokłosie“ může být interpretováno jako „dozvuky“ a také jako výsledek tvůrčí činnosti (např. literární), snad tedy i obecně lidské, původně však označuje klasy ponechané po žních ve strništi. Svým způsobem je to tedy promarněná úroda, zde snad i šance na společné soužití. Typické shazování viny na Němce však jakémukoli vyrovnání se s vlastní minulostí, a tedy i novému začátku brání. Z Dozvuků (snad podle anglického názvu Aftermath) čiší hrůzná motivace strachu místních obyvatel, které netíží ani tak špatné svědomí, jako spíše možnost ztráty krvavě nabytého majetku. Zpřítomněna je zde totiž ona příslovečná banalita zla.

Film, ve kterém v rámci zvoleného žánru nechybí prvky napětí, si – podle mého názoru – klade za cíl diváka šokovat a vyburcovat ho k přemýšlení o vrazích a obětech, o otázce viny, a hlavně o současné polské historické paměti a národní identitě. Tyto podstatné otázky jsou však rozmělněny snahou zbytečně film v rámci akčního scénáře vygradovat. Nechtělo se mi věřit vlastním očím, že teprve drastickým Józefovým ukřižováním jsou místní rolníci za své hříchy vykoupeni. Jak jinak chápat tento symbolický akt zasazený do roku 2001, jehož původce je utajen? Snad má jít o nějaký slabý školní odvar magického realismu, který v daném kontextu bohužel vyzní jako prapodivný kýč. Snad je takové naivní vyznění způsobeno přeceněním vizuální stránky. Celkové sdělení by nahrazeno zámlkami získalo na intenzitě a nerozplynulo by se v nepochopitelném vyústění.

Pro společenskou diskusi v Polsku je existence filmové nápodoby Grossových Sousedů jistě důležitá. Tak nějak ale stále ve skrytu duše doufám, že přijde čas a hlavně režisér, který natočí film ve stylu knihy Anny Bikont My z Jedwabnego. Velikost výkonu této autorky spočívá nejen v odhalování zjevných národních či individuálních lží, lidské krutosti a strachu a nelidského utrpení, ale i v jejím úsilí vypořádat se s fenoménem nedokonalé lidské paměti. Kritický a oboustranně demytizující pohled na děsivou dobu s neméně děsivými předky, který po Grossovi a Pasikowském přeci již není třeba konstruovat tak útočně, polskému plátnu stále chybí.

Odkazy:

BIKONT, Anna. My z Jedwabneho. Vyd. 1. Jinočany: H & H, 2008.
GROSS, Jan Tomasz. Sąsiedzi: historia zagłady żydowskiego miasteczka. Sejny: Pogranicze, 2000.

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/204945-dozvuky-sahaji-polakum-do-svedomi/
http://www.csfd.cz/film/328834-dozvuky/
Diskuse v synagoze Nożyków v Varšavě (10. 3. 2012)
Projev Jarosława Kaczyńského

-šb-