Nějakou dobu už neodpovídám na anketní otázku Lidových novin Kniha roku. Ale kdybych měl letos jmenovat nějaký titul, uvedl bych Zapomenuté transporty (Praha, Kalich 2013). Je to kniha rozhovorů, v níž se sešly dvě výrazné osobnosti. Tazatel Michal Plzák, který mě oslnil předchozími knihami rozhovorů se Sváťou Karáskem, Milošem Rejchrtem a Jiřinou Šiklovou. A Lukáš Přibyl, tvůrce čtyř dokumentárních filmů Zapomenuté transporty (2010). Nestává se často, aby se o českých filmech psalo pochvalně na první straně kulturní rubriky New York Times. Lukáši Přibylovi se to podařilo a je třeba dodat, že pozitivní ohlas jeho filmů je zcela na místě. Paradoxní na tom je, že on sám není filmař. Vystudoval historii, politologii a židovská studia na prestižních amerických univerzitách. A natočit dokumenty o osudech českých Židů ve východním Polsku, Pobaltí a Bělorusku se rozhodl podle svých slov proto, že filmovými rozhovory s přeživšími a dokumenty dokáže oslovit nesrovnatelně víc lidí než odbornou studií na totéž téma.

První část knihy obsahuje rozhovor Michala Plzáka (vystudoval evangelickou teologii, několik let „fáral“ ve sborech v Klášteru a v Praze na Jarově, nyní působí jako redaktor v nakladatelství Kalich) s Lukášem Přibylem. Druhá část (157–273) přináší scénáře všech čtyř dokumentárních filmů. Psát o obojím se dá dlouho. Uvedu alespoň několik myšlenek z rozhovoru.

Ve filmech se jen málokdy objevuje slovo Žid. Lukáš Přibyl má k šoa osobní vztah (někteří příbuzní zahynuli, dědeček přežil), o pronásledování a vyhlazování Židů ví téměř všechno (ovšem i otázky Michala Plzáka jsou fundované a svědčí o výborné informovanosti), dlouhá léta se tématu věnoval. Ale přesto v rozhovoru třikrát v různé podobě opakuje, že jeho dokumenty nejsou tak úplně o holokaustu, ale o tom, jak lidé prožívají mezní situace a reagují na ně. Jsou to „příběhy obecné, archetypální“ (s. 47). Můžeme to vnímat i jako příspěvek ke sporu o singularitu holokaustu (viz např. Bauman).

Autentičnost a konkrétnost. Ve filmech nejsou záběry nacistických vůdců, sjezdů, esesmanů ani často opakované záběry pořízené po osvobození Bergen-Belsenu, Osvětimi a dalších táborů (viz Resnaisův film Noc a mlha, jehož sekvence se tak často přejímaly). Lukáš Přibyl říká, že opakováním tyto drastické záběry ztrácejí svou výpovědní hodnotu. „Tou repeticí nakonec vlastně tuhle historii zplošťují, zobecňují a někdy až znevěrohodňují.“ (22) Jeho cílem bylo zachytit osobní perspektivu lidí, se kterými mluvil, lidí, kteří se nesetkali s Himmlerem nebo Heydrichem, ale s neznámým vojákem nebo kápem, který je přetáhl holí. Proto odmítl doplňovat natáčené příběhy jinými dokumenty než těmi, které pocházely ze stejného místa, stejné doby, stejného tábora apod. Tím si situaci nesmírně zkomplikoval. Říká, že někdy měl skvělé obrazové materiály, ale scházel mu k nim člověk s příběhem. Nebo naopak měl silný příběh, který natočil, ale nepodařilo se mu sehnat fotografie nebo jiné dokumenty. (Popisuje několikaleté shánění fotografie krásné Inge Syltenové, do níž se zamiloval nacistický velitel tábora Ereda, viz reprodukce na s. 103.) V mnoha případech raději rezignoval. Točil ve dvaceti zemích na pěti kontinentech a použil jen zlomek natočených rozhovorů. Odmítal tradiční hudební doprovod, například smuteční písně v jidiš nebo „vrzající housličky“. Hudba neměla diváky naladit sentimentálně nebo dramaticky. Začínal třicet let po Lanzmannově proslulém dokumentu Šoa a na rozdíl od něho zvolil přístup, který nazývá filmový minimalismus. „Lanzmann nepoužil žádné archivní záběry, já jsem si zase předsevzal, že každé slovo, které ti pamětníci řeknou, zdokumentuju autentickým záběrem nebo fotkou z té doby, z toho místa, a nebudou tam žádné rušivé současné záběry nebo nedejbože nějaké dohrávané pasáže.“ (16)

Odlišnost od Lanzmannova přístupu se projevila také v tom, že Lukáš nechtěl s lidmi ani v nejmenším manipulovat. Tato manipulativnost nebo tendenčnost je ve filmu Šoa patrná v některých rozhovorech s pachateli nebo polskými „bystandery“, z nichž je opakovaně vysvítá polský antisemitismus. Lukáš Přibyl připomíná, že v Polsku se udály drastické scény pronásledování Židů (masakr v Jedwabném, poválečné pogromy v Kielcích, Krakově a jinde), ale také příběhy neskutečné odvahy lidí, kteří Židům s nasazením života pomáhali. Mezi těmi, kdo získali izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy, je nejvíc Poláků. Přitom v případě prozrazení hrozila poprava celé rodiny, případně vypálení vesnice. Situace v Polsku byla nesrovnatelná s podmínkami v západní Evropě, například v často připomínaném Dánsku, kde Němci patrně věděli o připravované přepravě dánských Židů do Švédska, ale nezasáhli proti tomu. Podobně nečernobílé byly však i vlastní příběhy Židů, které nelze posuzovat dnešními měřítky. V Přibylových filmech se popisují „situace, kdy se zachovali asi správně, ale z dnešního pohledu člověka, kterému nejde o život, třeba ne úplně morálně, ale právě ta morální nejednoznačnost mě zajímala…“ (19)

Podle Lukáše Přibyla náš obraz minulosti bývá často nevědomky zformován tím, co se dozvídáme později a co si do minulosti zpětně promítáme. To odpovídá myšlenkám Aleidy Assmannové a jiných teoretiků paměti. „Já obdivuju lidi, kteří přežili a třeba vyprávějí svůj příběh pořád dokola na školách. (…) ale do filmu bych je nechtěl, protože jako svědci už pro mě nejsou úplně přesní. Když tak tyhle lidi pozoruješ na besedách, tak slyšíš, jak svůj příběh vyprávějí pokaždé líp, z posluchačova hlediska, ale v něčem se ten příběh mění.“ (49) Tento „Lustigův syndrom“ se projevuje například v tom, že mnoho přeživších je přesvědčeno, že když přijeli do Osvětimi, vystoupili na rampě a setkali se tam s Mengelem. Je to nepravděpodobné, protože rampa byla zřízena až ke konci existence tábora v roce 1944 a selekci provádělo několik desítek důstojníků. Tito lidé integrovali pozdější obecně známé informace do vlastních vzpomínek a jejich paměť pozbývá autenticity.

Filmy Lukáše Přibyla jdou proti srsti ustáleným konvencím žánru. Stojí na zcela opačném pólu než třeba americký seriál Holocaust. Odmítají pojetí šoa jako martyrologii a heroismus. Přibylovi pamětníci jsou, stejně jako židovští povstalci ve Varšavě podle Marka Edelmana, lidé jako my. Chovají se někdy pragmaticky a opatrně a jindy ušlechtile a hrdinsky, mezi obojím je jenom tenká hranice. V mezních situacích se ocitli nedobrovolně a nečekaně. Jejich zkušenost přesahuje jednu historickou epochu.

-jh-