V roce 2009 natočil Martin Handlíček 83minutový mnohovrstevný stylizovaný dokument Krátká dlouhá cesta.[1] Na jedné straně snímek vypráví příběh Fedora Gála, který se spolu se svým přítelem vydal do Sachsenhausenu a po trase pochodu smrti, na němž zemřel jeho otec. Druhá část dokumentu se pokouší komplexně zobrazit téma slovenského holokaustu a antisemitismu ve 30. a 40. letech s aluzí na projevy současného slovenského antisemitismu. Snímek je nekoherentní a velmi nevyvážený. Jeho přínos spočívá právě v jeho cenné druhé části.
Část snímku věnující se Fedoru Gálovi obsahuje výrazně stylizované záběry podporující stereotypizaci a konvenční zobrazování holokaustu (záběr na židovský hřbitov, Davidovu hvězdu, nápis Arbeit macht frei, ostnatý drát, mříže, bílé košile vlající na prádelní šňůře, …). Fedor Gál uvažuje o antisemitismu a zlu v lidech, rovněž o snaze heroizovat historii. V Terezíně vypráví o válečných zážitcích své matky. Hovoří o traumatu ženy, která nechala svého syna pokřtít po druhé světové válce, v srpnu 1945, protože podobně jako mnoho jiných Židů nevěřila, že se holokaust nebude opakovat. V poslední třetině dokumentu se Gál s přítelem Eugenem Gindlem vydává na pouť do Sachsenhausenu a po trase pochodu smrti, na němž chce najít místo úmrtí svého otce.[2] Pomocí výpovědi otcova přítele Zoltána Lenského, kronik v okolních městech a intuice Gál přibližně odhadl, kde mohl jeho otec vydechnout naposledy. Svoji cestu označil jako pochod duše, ne pochod za poznáním. Prostřednictvím objasnění osudu svého otce chtěl odhalit nejen jeho příběh, „ale příběh celé epochy“.
Nosnou rovinou dokumentu je téma holokaustu na Slovensku. Tvůrci dokumentu se pokusili vytvořit komplexní obraz antisemitismu shora (zákony, novinové články: „vystěhování Židů ze Slovenska je v plném proudu. Když tyto práce začaly, nepřátelé slovenské věci, Židé a zachránci Židů, rozšiřovali poplašné, nepravdivé zprávy, že jde o akci nezákonnou […] Dnešní den dá jasnou odpověď na tyto řeči. Sněm Slovenské republiky přijal dnes zákon, jehož první paragraf říká: Židy je možno vystěhovat z území Slovenské republiky“) i zdola (vyprávění lidí). Objevují se řady citátů z dobového propagandistického tisku odhalujícího oficiální stanovisko tisovského Slovenska vůči Židům (Tiso: „Láska k sobě samému je Božím příkazem a ta láska mi přikazuje, abych ze svého dosahu odstranil vše, co mi škodí, co mi ohrožuje život. A že Slovákům ohrožoval život židovský živel, o tom není třeba nikoho přesvědčovat. […] Bože, nedej, aby tuto válku Němci prohráli. Všichni Židé by se vrátili. […] Celá tato válka je sociální válkou proti židovskému kapitálu“). Stejný dobový tisk dával na roveň židovský a český národ („Na Slovensku nebude víc ani českého, ani židovského režimu“). Dokument zachycuje i dobová písemná prohlášení řadových Slováků („Vaše Excelence pane prezidente, obecní zastupitelstvo vás prosí […] protože je Strečno turistická obec, trváme na tom, aby byli všichni Židé ze Strečna odvezeni. Zůstáváme se srdečným pozdravem…“; „Vážený pane ministře! Proč je v Seredi ještě s celou rodinou Žid Klug, ačkoli je to největší nepřítel státu, zabíjel křesťany a jeho obchod je z padesáti procent arizovaný?“) Další rozměr dokumentu přidávají rozhovory se Slováky vzpomínajícími na dávnou minulost. Jejich vzpomínky zrcadlí alibismus řadových občanů smývajících ze sebe zodpovědnost („Co jsme mohli my obyčejní lidé dělat?“), materiální přístup k arizaci („arizace byla výhodná koupě pro naše lidi“), na druhé straně však i nesouhlas jiných Slováků s perzekucí („Jen málo lidí arizaci schvalovalo, pro ostatní to byla krádež.“) a pomoc židovským spoluobčanům (křesťanský farář Židy křtil). Tvůrci filmu nechali promluvit i slovenské Židy, kteří prožívali perzekuci fašistického Slovenska.
Velmi zajímavé je začlenění výpovědí německých obyvatel, kteří se dostali přímo či nepřímo do kontaktu s vězni koncentračního tábora Sachsenhausen, v té době ještě byli malými dětmi. Ursula Kilian vzpomíná, jak si s rodinou postavili dům u lesa. Němci les začali postupně kácet a k jejich domu se začal přibližovat tábor, který byl později obehnán vysokou zdí s elektrickým plotem. Obyvatelům domu a v okolí bylo řečeno, že za zdí jsou uvězněni tuláci a zloději. Místní proto byli rádi, že jsou před zločinci chráněni. Marianne Berger vzpomíná na trauma jejího otce, který byl mistrem posunovačem na železnici. Jiné ženy si vybavují klapot dřeváků vězňů na pochodu smrti, na jejich vyhublá těla a zapadlé oči. Poslední vrstvu dokumentu tvoří historické informace, zmiňující například, že olympiáda roku 1936, která se konala v Německu, probíhala jen 40 km od koncentračního tábora Sachsenhausen. Němečtí sportovci toho roku získali nejvíce medailí.
Poznámky:
[1] DVD Krátká dlouhá cesta je součástí stejnojmenné útlé knížky, obsahující úvahy Fedora Gála o antisemitismu a holokaustu i pojednání historika Ivana Kamence o slovenském holokaustu. Dalším výstupem v rámci projektu Krátká dlouhá cesta je stránka kratkadlouhacesta.cz, kde se nacházejí texty z knihy i videa z dokumentu v češtině a anglické a německé mutaci. Videa mají německé a anglické titulky.
[2] Podobný motiv viz též dokument Miejsce urozenia z roku 1992 od Pawła Łozińského. Polský spisovatel Henryk Grynberg se vrací do rodné vesnice a snaží se zjistit, jak za druhé světové války zemřel jeho otec.
-šv-
