V dubnu 2013 jsem měl možnost zhlédnout představení Ach! Odessa – Mama… v Židovském divadle ve Varšavě. Od představení vycházejícího mj. z textů Issaka Babela jsem očekával pořádnou dávku jidiš. Bohužel jsem se však v tomto jazyce dočkal pouze pár narážek a jedné písničky. Zbylá produkce zazněla – nepočítám-li ještě jeden song v ruštině – polsky.

Teatr Żydowski vznikl v roce 1950 spojením lodžského a vratislavského židovského souboru a do roku 1968 pod vedením Idy Kamińské – známé českému divákovi z oscarového filmu Obchod na korze – dosahoval velmi dobré umělecké úrovně. Hrálo se v jidiš a i přes postupnou poválečnou židovskou emigraci bylo stále pro koho. Na sever od nás koneckonců vycházely v tomto jazyce ještě v šedesátých letech noviny i knihy. Během smutných událostí v roce 1968 odešla však do zahraničí také podstatná část hereckého souboru a také zmíněná ředitelka, herečka a režisérka. Od roku 1969 řídí divadlo dnes již devadesátiletý kmet Szymon Szurmiej, který je mimochodem stále herecky aktivní (sám mohu potvrdit), a zlí jazykové tvrdí, že úroveň scény souvisí s faktem, že divadlo je dlouhodobě v držení jedné rodiny. (Zástupkyní ředitele je jeho žena Gołda Tencer, herečka a zpěvačka. V divadle působí jako režisér a herec i jeho syn Jan.)

S židovskými herci zmizela v roce 1968 i podstatná část diváků. Ani většina současných herců nejsou rodilými mluvčími jidiš. Není tedy divu, že nyní Židovské divadlo hraje především polsky. Divadlo se sice zaměřuje na díla židovských (jidišových) autorů či židovskou tematiku, ale z dvanácti současně uváděných představení se v jidiš hraje pouze Mazl Tov (se simultánním překladem do sluchátek).

Vzhledem k tomu, že kvalita představení odpovídá podle mnohých, se kterými jsem měl možnost o tomto divadle mluvit, estrádové muzikálové produkci, jsem onen dubnový večer čekal nejhorší. Nakonec jsem byl však zklamán pouze nedostatkem jidiš. Jednou se kromě zmíněné písničky objevil známý idiom hak mir ništ kejn čajnik (האַק מיר נישט קיין טשײַניק), tedy doslovně „nemlať mi do konvičky; rozuměj hlavy“ (tzn. „nech mě být“ / „neotravuj mě se svými problémy“), a stejně jako několik dalších jidišových replik byl i on vzápětí „nenápadně“ přeložen do polštiny. Představení samotné spočívalo v mozaice překrásných písniček charakterizujících oděské podsvětí a tamní život na hraně zákona. Pospolu je udržovala dějová linka týkající se osudu vůdce místních banditů Beni Krika. Zvlášť mě dojala jedna z oděských námořnických písní. Koneckonců i jeptišky, kterých jsem v řadách za mnou napočítal asi pět, se dobře bavily a vehementně na závěr tleskaly… Ach, Oděso!

Informace k představení naleznete přímo na stránkách Židovského divadla.
Můžete se také podívat na dvě ukázky: píseň Na Mołdawance a píseň Mama, ja żulika…

-šb-