25. 2. 2013 měl slavnostní premiéru dokumentární film režiséra Martina Pátka Vlaky do nenávratna. Souvislost s datem Vítězného Února byla čistě náhodná, šlo o poctu k druhému výročí úmrtí Arnošta Lustiga. Režisér Pátek přišel na náš letní workshop o holokaustu a domluvili jsme se, že ve filmu také vystoupím. Měl jsem z toho trochu obavy, protože Arnošt Lustig (stejně jako třeba Karel Čapek) až magicky přitahuje povrchní obdivovatele. Slétají se na ně jako „osy na sladké“, jak říkala moje valašská babička. (Patrně je to proto, že oba autoři ztělesňují obecně uznávané hodnoty a mají širokou čtenářskou odezvu. To je samo o sobě jistě pozitivní, ale má to často negativní důsledky.) Ostatně právě před rokem zde psala Tereza Šimečková kriticky o Pavelkově lustigovském filmu Arnošt Lustig – devět životů. Žel ani dokument Josefa Lustiga Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky (2010) se z této linie příliš nevymyká.
Ale stejně jako v případě Kepkova filmu Karel Čapek a jeho obyčejný svět (2008) se ukázalo, že obavy z plytkosti nebyly na místě. Vlaky do nenávratna jistě nejsou žádný převratný snímek. Je to však dobrý film s některými velmi zajímavými momenty. A hlavně nepostrádá étos a působivost.
Hlavním inspiračním zdrojem filmu byla divadelní inscenace Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, kterou pro Divadlo pod Palmovkou připravil režisér Petr Kracik, který také prózu ve spolupráci s Ladislavem Stýblem upravil. Modlitba je, jak se shodne většina literárních historiků, vrcholné Lustigovo dílo, které ‒ dodejme ‒ naštěstí nikdy nepřepracovával. Kracikova inscenace byla velmi dobrá. Proto režisér Pátek za pomoci Pavla Chalupy, jenž projekt zařadil do svého každoročního festivalu židovské kultury Devět bran, přiměl kolektiv divadla, aby dílo uvedli ve speciálně upraveném vlaku na českých a moravských nádražích a také v Osvětimi. Každý, kdo trochu zná divadelní prostředí, tuší, že přimět herce k tomu, aby hráli ve vagonu na nádraží, kde jezdí vlaky, nebylo snadné. Na druhou stranu to pro ně byla výzva. Šlo o starý dobytčí vagon s parní lokomotivou, v kterých se opravdu odehrávaly transporty. Představení se uskutečnilo asi patnáct, to, které jsem viděl na nádraží v Praze-Bubnech (odkud odjížděly transporty do Terezína), bylo výborné. Hlavní role hráli Radek Zima (Brenske), Ivo Kubečka (Schillinger) a Anna Stropnická (Kateřina). Srovnání s Lustigovou prózou a se slavným Moskalykovým televizním filmem z šedesátých let by bylo na zvláštní úvahu.
Kromě ukázek z divadelní inscenace a okolností jejího vzniku režisér Pátek zařadil do filmu reminiscence ze starších lustigovských i jiných filmů (Transport z ráje, Zastihla mě noc), rozhovory se členy Lustigovy rodiny i s námi „znalci“ (např. ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa, politolog Zdeněk Zbořil, režisér Juraj Herz). Natáčelo se i v modelu koncentračního tábora Mathausen, který vznikl loni v létě na Karlově náměstí, v Osvětimi a na dalších místech. Působivá byla pro mě třeba scéna, kdy Josef Lustig stojí před hrobem příbuzných své matky Věry a říká svým americkým dětem (vnukům Arnošta a Věry Lustigových), že širší rodinu matky na Ostravsku tvořilo několik set lidí a z nich se po válce vrátilo asi pět. Že se vždycky mamince divil, proč se nechce podívat do rodné Ostravy, ale teď že to chápe. Jiná scéna líčí Arnoštovu sestru Hanu, která loni poprvé od roku 1944 navštívila Osvětim. Dlouho viditelně otřesena není schopna mluvit. Později říká, že si vždycky myslela, že tatínek válku přežije, protože byl tělesně zdatný, ale že měla strach o Arnošta. Stal se opak, tatínek si při selekci nesundal brýle a šel do plynu, zatímco Arnošt přežil. Další svědectví podává opět Josef Lustig. Říká, že jednoho dne v šedesátých letech, když šli ráno se sestrou do školy, viděli tatínka, jak sedí u stolu a píše na psacím stroji. To se občas stávalo. On ale psal, i když se ze školy vrátili a pořád psal, když šli večer spát. A ještě psal dalšího dne ráno. Rukopis, který takto vznikal, byla Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
Martin Pátek, Pavel Chalupa a jejich spolupracovníci mají další plány. Chtěli připravit projekt Holocaust do škol, s podporou Evropské unie, ale na ministerstvu se dozvěděli, že jejich projekt by se mohl stát „průmyslem holocaustu“ (tento Finkielkrautův pojem označuje komercializaci a instrumentalizaci šoa). Úspěšnější byli v České televizi, pro kterou mají připravit osmidílný seriál na toto téma. Étos jejich práce spočívá v tom, že prezentaci holokaustu vnímají jako prezentaci nebezpečí, které se v jiné podobě a v jiné době může opakovat. Jak vědí čtenáři Camusova románu Mor: bakterie moru nelze nikdy úplně zničit; mohou se celá desetiletí skrývat a ožít v příhodné chvíli.
Film má být uveden v neděli 10. března v 10 hodin na ČT 2 a opakovat se bude ve středu 13. března v 9:50 taktéž na ČT 2. DVD s filmem bude k dispozici také u mě na fakultě.
-jh-
