Ludvík Aškenazy (1921-1986) pocházel z polské židovské rodiny. Během války bojoval na východní frontě jako příslušník československé armády, ale oba jeho rodiče zahynuli jako oběti šoa. Podle kusých Aškenazyho zmínek, které se dochovaly v podání jeho mladšího přítele Arnošta Lustiga a jeho syna Jindřicha Manna (Aškenazy se po válce oženil s dcerou spisovatele Heinricha Manna), se rodiče ukrývali před nacisty a udali je polští sedláci.
Holokaust se v Aškenazyho díle objevuje na přelomu padesátých a šedesátých let ve dvou souborech povídek Psí život (1959), Vajíčko (1963) a v knize Černá bedýnka (1960), komentářích k reportážním fotografiím z doby války i poválečné. Psal jsem o tom v kolektivní monografii Cizí i blízcí (2016). Co jsem tehdy neznal, byla rozhlasová hra Bylo to na váš účet, která měla premiéru v Československém rozhlase 1964. Režíroval ji Jiří Horčička a hráli v ní Karel Höger, Vladimír Brabec, Marie Vášová, Jana Drbohlavová, Rudolf Hrušínský, Valtr Taub a Jaroslava Adamová. Hra získala druhou cenu na italském festivalu Prix Italia (1965) a nyní je její nahrávka k dispozici na Audiotéce za 169 korun.
https://audioteka.com/cz/audiobook/bylo-to-na-vas-ucet
Hra vznikla z povídky Vajíčko ze stejnojmenného souboru. Z původní třístránkové anekdoty se stala hodinová inscenace s novými postavami, rozsáhlejším časovým záběrem a dalšími dějovými motivy. Hra využívá specifické rozhlasové prostředky; celý příběh se vlastně odehrává v podobě telefonických hovorů. Nová je kromě jiného postava židovské dívky Hany Schweitzerové, což je láska protagonisty, studenta a později úředníka s bizarním jménem Jaroslav Pokštefl. Poté, co jsou Židé za nacistické okupace perzekuováni, se Pokšteflova matka obává, že by dívka mohla jejímu synovi „zkazit život“. Zapírá ho v telefonu, tvrdí, že její syn odjel a způsobí jejich rozchod. Pokšteflova teta se stane milenkou úředníka německého gestapa Williho, rodina jí za to opovrhuje, ale ona i její partner se snaží Haně pomoci. Hana (ve hře důsledně jen jako Hanička) končí ve vyhlazovacím táboře, kde se znovu setkává s Willim a je poslána do plynové komory. Sám Pokštefl se pravdu dozví až po mnoha letech, kdy se ve své představě setkává v telefonním hovoru se svým mladším, sedmnáctiletým já.
Postupné odkrývání minulosti je působivé a dramatické. Hra je založena na opakování a variacích motivů a obrazů. Klíčová je patrně pasáž, kde se mluví o tom, že každý z nás je „koncertem hlasů“, máme v sobě různé, někdy protichůdné vlastnosti a možnosti. Žádná postava proto není jednoznačná. Například Pokšteflova matka miluje svého jediného syna, ale tím, že způsobí rozchod s Haničkou, zničí život jí i jemu. Teta je milenka nacisty, který jí zajišťuje pohodlný život, ale pomáhá Židovce Haničce a Willi varuje Pokštefla před hrozícím zatčením. Willi ovšem v táboře posílá Haničku na smrt, ale je si vědom toho, co dělá, a konci války se během telefonního hovoru zastřelí. Leitmotivem hry jsou opakované věty o plačícím dítěti, které jednotlivé postavy v telefonu vzdáleně slyší.
Hra končí hovorem s telefonistkou, která čtyřicetiletému Pokšteflovi oznamuje, že hovory, které jsme slyšeli, byly na jeho účet. „Domluveno? Je to na váš účet, pane.“ Poslední větu zopakuje. Působí to dvojznačně. Hovory Pokšteflovi budou připsány k zaplacení, ale zároveň to znamená, že bude muset nově bilancovat svůj život událostmi, které vytěsnil ze své paměti. Dílo tak připomíná individuální i kolektivní paměť jako velké téma nejen holokaustové literatury.
