V posledních letech roste zájem badatelů o různé aspekty života a myšlení Samuela Huga Bergmanna. I přes jeho význam a vliv v rolích filozofa, teologa, politického myslitele a vůdčí osobnosti akademického života mu bylo ve výzkumu zatím věnováno poměrně málo prostoru.

První mezinárodní konference o Bergmannovi proto na tento rozpor reaguje a klade si za cíl přispět ke studiu jeho politických i intelektuálních aktivit. V návaznosti na konferenci bude vydán sborník sebraných studií založených na prezentovaných příspěvcích.

Konference proběhne v anglickém jazyce.

V Praze Bergmann studoval filozofii u Antona Martyho, člena Brentanovy školy, a byl ovlivněn filozofií Bernarda Bolzana, jemuž věnoval svou první monografii. Po ukončení studia pracoval Bergmann v letech 1906-1919 jako knihovník v knihovně Univerzity Karlovy v Praze. Bergmann byl aktivním členem kulturního a filozofického salonu Berty Fantové (své tchyně), spolu s dalšími židovskými intelektuály své generace, jako byli Felix Weltsch, Max Brod, Albert Einstein a Franz Kafka. Bergmann se také řadil k vůdčím osobnostem židovské studentské organizace Bar Kochba, která s pomocí Martina Bubera přispěla ke kulturnímu obrození západoevropského židovstva na počátku 20. století. Bergmann byl v roce 1903 předsedou Bar Kochby a v témže roce sehrál také důležitou roli při koordinaci činnosti všech židovských studentských organizací v rámci Rakouska-Uherska.

Bezprostředně po první světové válce Bergmann nejprve působil v delegaci zastupující československé Židy na Pařížské mírové konferenci a poté se přestěhoval do Londýna, kde pracoval jako zaměstnanec vzdělávacího oddělení Světové sionistické organizace. Později, v květnu 1920, Bergmann s rodinou emigroval do Palestiny a usadil se v Jeruzalémě, kde byl jmenován prvním ředitelem Židovské národní a univerzitní knihovny (1920-1935). Od roku 1928 Bergmann přednášel moderní filozofii na nově založené Hebrejské univerzitě a v roce 1935 byl jmenován řádným profesorem na katedře filozofie. V témže roce byl zvolen prvním rektorem Hebrejské univerzity (1935-1938). Během svého působení Bergmann významně přispěl ke zvýšení prestiže univerzity a pomáhal určovat směr její akademické činnosti. Během návštěvy prvního československého prezidenta T. G. Masaryka v Palestině v roce 1927 se Bergmann stal jeho průvodcem. Krátce po skončení druhé světové války přijel Bergmann do Prahy a ve spolupráci s pražským Židovským muzeem a Gershomem Scholemem zorganizoval převoz cenných hebrejských knih, které nacisté shromáždili v Terezíně, do Palestiny.

Bergmann se brzy stal předním filozofem a kulturní osobností v Izraeli i v celém židovském světě. Zasloužil se o překlady německých filozofických textů do hebrejštiny, účastnil se celonárodní veřejné diskuse, byl zakládajícím členem Izraelské akademie věd a dvakrát mu byla udělena Izraelská cena (v roce 1954 za práci v humanitních vědách a v roce 1974 za zvláštní přínos společnosti a státu Izrael). Kromě filozofie, matematiky a přírodních věd projevoval Bergmann také velký zájem o náboženství, mystiku a západní esoteriku. Ovlivnily jej antroposofie Rudolfa Steinera, Franz Rosenzweig, Martin Buber a Šrí Aurobindo.

Koncem 20. let se Bergmann stal jedním z předních intelektuálních hlasů v tehdejší předstátní a později izraelské politické debatě. Vždy se vyslovoval pro mírové řešení a obhajoval oddělení náboženství od státu, přičemž své čtenáře varoval před úplným opuštěním judaismu ve prospěch sekulárního sionismu oproštěného od spirituality.  Zejména od konce dvacátých let byl Bergmann aktivní (spolu s Gershomem Scholemem, Judou Leonem Magnesem, Martinem Buberem a dalšími) v hnutí Brit Šalom, které volalo po dvounárodnostním státě a prosazovalo mírové soužití Židů a Arabů v Izraeli/Palestině.