Hřbitovní kvítí aneb poslední štrůdl ve verších

Jaroslav Achab Haidler – Židovské hřbitovy a pohřbívání. Grada, Praha 2019.

Slyš, Jisroeli (blíže zadní strana obálky), slova o posledních věcech člověka, jež se dnes mnozí z nás naučili vytěsňovat. Autor jde proti současnému trendu a nabízí nečekanou paralelu: „Každý štrůdl má svůj příběh, a dotknout se příběhu za to stojí. Zbohatneš, poznáš, prohloubíš se …“ A vybírá a překládá ze hřbitovních rozinek a mandlí příklady židovské funerální poezie. K uzoufání smutný je například epitaf Debory, dcery Jehudy, manželky Josefa Hornera (Čkyně 1827):

Debora, bat Jehuda, ešer Josef Horner, / umřela vysílením, / poté, co porodila dvojčátka… / A právě proto naříkám a nepřestanu, jak (hrozně) byl / zničen strom chleba mého a matka od svých synů. / Poražena jak na jatkách. Holubičko moje, má dokonalá,[…] / Vzpomínky na doby milování překryla neprůhledná / tma. Všude jen kalná mrákota. / Kéž sladký požehnaný utiší mé slzy a také nad nářkem / sirotků se smiluje! Kéž utěší všechny truchlící Cijonu…

Kromě osobních zpovědí jsou však mnohé nápisy vykonány podle vzorníků vhodných biblických veršů a bohužel neznáme ani zadavatele ani autory, ale jen podepsané kameníky.

Haidler nás ve své židovské eschatologické propedeutice učí a seznamuje s funerální symbolikou, s nápisy na macevách (židovských náhrobcích), včetně titulatury a umění akronymů a kryptogramů, nastiňuje problematiku jmen spjatou s třemi skupinami: koheny, kněžími; levity, pomocníky kněží, a zbylým lidem Jisroele. Navíc autor – opírající se o letitou praxi – sice přináší řadu základních či rozšiřujících informací a osobních postřehů a analýz, ale nepoučuje, a hlavně nenudí. V podkapitole „Kamínky“ například zpochybňuje přerůzné fámy, jimiž se snažíme vysvětlit židovské zvyky, předkládá možná vysvětlení důvodů kladení kamenů na židovské hroby a na závěr konstatuje, že je třeba si vystačit s aforismem: Lépe květiny zaživa a kámen na hrob než obráceně.

Haidler také upozorňuje na mylné chápání novějších macev s dvojitým hebrejsko-německým epitafem jako překladu jednoho do druhého. V latince (později i česky) jsou vystiženy přednosti světské kariéry zemřelého, kdežto kvadrátem je zdůrazněna jeho bohabojnost: „Zatímco hebrejský text se stále ještě opírá o tradici, latinka si již neodpustí maličko poukázat, kam až to jeden z nás dotáhnul – na hodnost hraběcího tělesného lékaře.“

Autor má pak dokonce pravdu, i když se plete. Německé označení hřbitova Friedhof vykládá v duchu naivní etymologie, tedy lidového chápání jako dvoreček pokoje (správně však ze staroněmeckého frithof¨ve smyslu předsíň kostela, pohřebiště či ohrazeného, chráněného místa, z čehož první část souvisí se slovem frei, a nikoli Friede „pokoj“). Od slova frithof je navíc odvozena i staročeská výpůjčka břitov, která se u nás později přiklonila k pohřbívání, pohřbu (hřbieti).

Štrůdl je to opravdu lahodný, stačí se jen zakousnout, nebát se a neumírat, neboť nikoli v truhle, ale v PC troubě se prý chystá nášup.

Chaim Strudele fun Pecele

(vyšlo v časopise Milk & Honey, č. 32, 2019, s. 29)