V květnu 2014 uvedla Česká televize dvoudílný televizní film Poslední cyklista. Jde o nejrozsáhlejší český hraný film s tematikou šoa (stopáž 166 minut, dosud to byl myslím dvouhodinový Obchod na korze). Autorem námětu je Tomáš Töpfer, scénář napsal spolu s ním režisér Jiří Svoboda.

Kdybych měl film celkově hodnotit, tak ho označím za standardní. Docela zajímavá je základní zápletka příběhu. Klárka je dívka z klášterního sirotčince, kterou adoptují bezdětní židovští manželé. Jejich idylický život v předválečném Československu naruší nacistická okupace. Adoptivní rodiče se snaží Klárku zachránit, ale ona sama, která Orensteinovy považuje za své vlastní rodiče, je nechce opustit. Rodina je transportována do Terezína a později do Osvětimi. Přežije jen Klárka a její kamarád, který se do ní v Terezíně zamiloval (to připomíná americký seriál Holocaust). Příběh rámují scény odehrávající se po mnoha letech v Izraeli, kde oba slaví jakési výročí obklopeni dětmi, vnoučaty a pravnoučaty (toto zase připomíná jiné snímky, například Schindlerův seznam).

Kladem filmu jsou dobré, byť poněkud sošné výkony herců (Marta Vančurová jako ortodoxní židovská babička, manželé Agnes Gubiková a Petr Štěpán, mladí milenci Sabina Rojková a Vincenc Navrátil), snaha o přesnost dobových reálií (točilo se také v Terezíně) a profesionální režie. Užitečné určitě také je zachycení českého antisemitismu, o kterém se dlouho mlčelo a který naštěstí není demonstrován přemrštěně (zde domovník, který se k bohatým Židům před válkou chová úlisně a po příchodu Němců je vůči nim drzý; český úředník Novák, jemuž Simon Orenstein jako advokát bezplatně pomohl a který jen nerad dává Židům víza k cestě do exilu). Dobré jsou scény, když jsou židovští uprchlíci z Rakouska nejprve zmláceni českými kluky jako Němci a podruhé českými Němci jako Židi. Nebo odpověď židovského staršího v Terezíně na prosbu Orensteinových, aby škrtnul z transportu do Polska jejich Kláru, která má hrát hlavní roli v premiéře dětské opery Brundibár: „Všichni dětští herci mají stanovené náhradníky. Máme na vybranou, spolupracovat, nebo to nechat na Němcích. Rada starších se rozhodla pro to první. Které z těch dětí mám napsat místo vaší Kláry? Ukážete mi na některé, prosím?“

Jako člověku, který už viděl mnoho filmů s touto tematikou, mi ovšem na Posledním cyklistovi vadí určité konvence a nelogičnosti. Jedním z nich je obligatorní zdůrazňování židovských rituálů (obřady, svíčky, mezuza na dveřích). Židovští uprchlíci přicházející po anšlusu Rakouska v roce 1938 z Vídně vypadají jako Ostjuden z Haliče. V té době byla naprostá většina českých i rakouských Židů, zvlášť ve velkých městech, zcela asimilovaná. Navíc tyto Rakušany hrají čeští herci, a ne rodilí mluvčí, což je vidět na jejich němčině. K tomuto „židovství“ patří i promluvy typu „chutnáš jak mana“, „jsem jako Sára, sto let se nedožiješ, abych ti porodila Izáka“, hebrejské modlitby a písně v jidiš (dojemná písnička Schlof sche mein Vögele zaznívá v pravidelných intervalech). Ale to vše zřejmě nějak patří k tématu a diváci to očekávají. Horší je zřejmě naivita některých postav (Klára se několikrát chová infantilně, ač je známo, že děti v mezních situacích rychle mentálně dospívaly) a podivné seskupení náhod v ději. Například všudypřítomný Feuereisen (Tomáš Töpfer) zapsal Klárku na přání Simona a Helgy Orensteinových do židovské matriky jako jejich dítě (za což mu oni po nástupu Němců vyčiní), se objevuje hned po jejich příchodu do Terezína a nabízí jim pomoc, poté sežene Klárčin křestní list a snaží se zařídit její ilegální útěk z ghetta. Aby toho nebylo málo, tak se objevuje i po příjezdu Helgy a Klárky na rampě v Osvětimi (pokud jsem ho správně identifikoval) a varuje je, aby se nehlásily jako nemocné a aby Klárka řekla, že je jí šestnáct. Druhý všudybyl je Klárčin školní kamarád z dětství Herbert, který je náhodou zařazen do téhož transportu a téhož vagonu do Terezína, prožije s Klárkou v ghettu první lásku a poté se vynoří při transportu z Osvětimi, kde je opět zařazen do téhož vagonu (myslím, že z Osvětimi byli muži a ženy transportováni zvlášť) a oba jsou šťastně osvobozeni americkými vojáky někde v západních Čechách (jmenována je obec Třemošná) nebo v Bavorsku. Tato scéna je přitažená za vlasy i z chronologického hlediska. Osvětim osvobodila Rudá armáda v lednu 1945. Transport s Klárou a Herbertem tedy musel být vypraven z Osvětimi předtím. Vězni ve vlaku nemají potraviny ani vodu (na jednom nádraží jim Češi z peronu pohotově házejí kousky chleba z kapes, kde je vzali?). Mohli by tedy přežít ve vlaku několik dní, snad týden. Jak by je mohli osvobodit Američané, kteří přišli do Bavorska až v dubnu 1945 a do západních Čech dokonce začátkem května?

Pozitivní myšlenka filmu je představení rodinné soudržnosti. Na rozdíl od některých kritiků si nemyslím, že chování Klárky i Orensteinových je nepřiměřené, když nejprve oni a potom i Klárka se zdráhají zachránit ji tak, že by od nich odešla. Jednak nevěděli, že je čekají tábory smrti mnohem horší než Terezín, a jednak víme, že v těchto situacích se lidé snažili za každou cenu uchovat rodinné vazby (například dobrovolně doprovázeli staré rodiče nebo děti i na smrt). Ale právě proto vyznívá podivně scéna po příjezdu do Osvětimi. Poté, co Helga s Klárou slyší varování, že se nemají hlásit jako nemocné, vystupuje Helga dobrovolně z řady jako marod, ač nemocná není, a opouští Kláru, která tak zůstává sama (otec byl deportován už dříve, přihlásil se dobrovolně místo ní). Předtím ovšem Helga několikrát až hystericky odmítá myšlenku, že by je Klára opustila.

Matoucí je také název filmu. Několikrát se v něm opakuje známá anekdota o Židech a cyklistech. Ale proč „poslední“ cyklista? Tomáš Töpfer v jednom rozhovoru „prozradil“, že Poslední cyklista je název hry Karla Švenka napsané v Terezíně; podle něho šlo o kabaret, který se hrál v Terezíně na půdě a v kterém vystupoval jeho otec. Samozřejmě, pro ty, kdo něco o Terezíně vědí, to není novinka. Eva Šormová v knize o divadle v Terezíně uvádí, že Ota Töpfer hrál v Terezíně jako komik ve Švenkově skupině. Ale Švenkova hra Poslední cyklista se podle všech dostupných informací v Terezíně neuváděla. Šlo totiž o velmi průhlednou alegorii nacistického pronásledování Židů. Příběh se odehrává v utopické zemi, kde se vlády zmocní skupina bláznů, která za původ všech nesnází označí cyklisty. Soustavně je pronásledují a vraždí. Je zadržen poslední cyklista Bořivoj Abeles. Má být slavnostně vystřelen raketou ze Země a lidstvo tak bude údajně zbaveno všech nesnází. Abeles má poslední přání, vidět svou dívku a vykouřit si doutník. Doutníkem omylem zapálí raketu a pošle celou vládu, připravenou sledovat jeho vystřelení, do vesmíru k čertu.

Je pochopitelné, že z uvedení této hry měla židovská samospráva v ghettu obavy a že ji zakázala. Uskutečnila se jenom generální zkouška. Švenk zemřel v Osvětimi a jeho hra, doplněná z nalezených fragmentárních záznamů, měla premiéru v Rokoku 1961 v režii Darka Vostřela. Uváděla se potom ještě několikrát, naposledy nedávno v Mexico City (2012). V každém případě nemá s filmem nic společného a nechápu, proč byl nazván podle ní.

-jh-