Sir Nicolas Winton a Nobelova cena míru

Po všech filmech a jiných „osvětových“ iniciativách slovenského režiséra Matěje Mináče dnes asi existuje málo lidí, kteří by jméno Nicolase Wintona nikdy neslyšeli. Mináč se stal dvorním vykladačem a propagátorem Wintonova života, respektive jeho činu, kterým před vypuknutím druhé světové války zachránil 669 židovských dětí. Pomyslným vyvrcholením těchto snah je navržení sira Nicolase Wintona na Nobelovu cenu míru, s čímž je ovšem samotný Mináč spojen pouze nepřímo. Iniciátory této myšlenky jsou studenti pražského gymnázia Open Gate, kteří po zhlédnutí dokumentárního filmu Nicolas Winton – Síla lidskosti (a zde ona neviditelná ruka Matěje Mináče) seznali Wintonův čin natolik závažným, že se rozhodli uspořádat petici za jeho navržení na Nobelovu cenu míru. Jejich iniciativa měla nečekaný úspěch, do dvou týdnů od vzniku petice se pod ni podepsalo zhruba 13 000 lidí, v lednu tohoto roku podala předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová návrh Nobelovu výboru na nominaci. Od té doby se studentům podařilo v tiskové i on-line petici nasbírat dalších přes 160 000 podpisů. Na této iniciativě jsou příjemné dvě věci. A sice s jakou rychlostí a mladickou přímočarostí se dokázala postavit na nohy a zadruhé, že zasadila ránu všem skeptickým a únavným diskuzím o neangažovanosti a lhostejnosti dnešní mládeže.

Zbývá ovšem otázka: zaslouží si Wintonův čin toto „nejvyšší“, globální ocenění? Tato otázka hned implikuje další otázku, a sice kdo si vlastně Nobelovu cenu míru zaslouží? Na oficiálních webových stránkách Nobelovy ceny () se dočteme nejrůznější fakta o její historii a laureátech. Dozvíme se, že od roku 1901, kdy byla Nobelova cena míru udělena poprvé, byla předána už 91krát. 19krát nebyla udělena vůbec, a to jednoduše proto, že nebyl shledán nikdo, jehož činy by byly natolik významné, že by si toto ocenění zasloužily. Dočteme se také, že nejstaršímu oceněnému bylo 87 let. Naopak nejmladší laureátce bylo v době předání ceny pouhých 33 let. Možná nás překvapí, že mezi 100 nositeli Nobelovy ceny míru (nepočítají se mezi ně oceněné organizace, kterých bylo 24) je jen 15 žen. V takto zajímavém výčtu informací bychom mohli pokračovat pořád dál. Co se ovšem nedočteme, je informace za jaký konkrétní čin, aktivitu, iniciativu se Nobelova cena míru uděluje. Ze závěti Alfreda Nobela se dozvíme široké a poněkud vágní tvrzení, že se tato cena má udělit tomu, „who shall have done the most or the best work for fraternity between nations, for the abolition or reduction of standing armies and for the holding and promotion of peace congresses.“ Nezbývá tedy nic jiného, než si tuto část vyložit po svém. A nutno dodat, že to je rozhodování na jedné straně nesmírně těžké a zodpovědné, na druhou stranu však nesmírně povznášející, neboť rozhodovat o tom, kdo světu pomohl víc a jak, je krásné…

Nicolas Winton zachránil před nebezpečím nacismu 669 dětí. Na svou vlastní pěst, ze své vlastní iniciativy, aniž by za to od někoho něco očekával. Dokázal sehnat peníze (za překročení československých hranic se musel za každé dítě zaplatit poplatek 50 liber), dokázal najít rodiny, které se v Anglii byly ochotny o české děti postarat. A to ve velmi krátké časové době – první vlak odjel v březnu, poslední byl naplánován na 1. 9. 1939. Ten však kvůli tomu, že vypukla válka, už nestačil odjet. Většina židovských rodin dětí, které se dostaly do Velké Británie, válku nepřežila. A jak říká David, hlavní hrdina Mináčova filmu Všichni moji blízcí, který vypráví příběh jedné takové židovské rodiny: „Jediná útěcha pro mé rodiče, když umírali v plynových komorách, byla, že já jsem přežil.“ Winton o svém činu nikdy potom nemluvil. Jak sám říká, v jeho životě se toho odehrálo tolik, že tuto událost překryly události jiné, a proto na ni jednoduše zapomněl. Nebýt jeho ženy, která na půdě našla album s dobovými fotkami dětí a informacemi k celé akci, nikdo by se o tom nebyl dozvěděl.

Wintonův čin je nepochybně velmi statečný, hluboce lidský a obdivuhodný. Obstojí však vedle celosvětového dosahu osobností, jako byl Martin Luther King, Nelson Mandela či Matka Tereza? Snažíme-li se nalézt jistá kritéria pro udělování Nobelovy ceny míru, neměla by mezi ně patřit právě dlouhodobost a přítomnost určité vize, díky níž by se dařilo dosáhnout kýžených společenských změn? Wintonův čin uchvacuje a ohromuje také právě díky tomu, že je v jeho životě tak jedinečný. Dovolme si jeden příměr. Česká republika se pyšní 118 lidmi, kteří byli oceněni titulem Spravedlivý mezi národy, což je ocenění udělované státem Izrael těm, kteří se v době druhé světové války aktivně podíleli na záchraně židovských občanů. Odhlédneme-li od toho, že se žádná z Nobelových cen neuděluje in memoriam, můžeme si položit otázku, zda by si tito lidé také Nobelovu cenu nezasloužili? Ale ti třeba pomohli zachránit jednoho dva lidi, namítlo by se. Je tady tedy určující rozdíl kvantitativní? Čím víc zachráněných, tím větší zásluha? Sám (skoro 104letý!) Nicolas Winton, se skromností a nadsázkou sobě vlastní, na svou nominaci reagoval tím, že on je sice už starý, ale zatím to snáší poměrně dobře. Jeho střecha, že je na tom však podstatně hůř. Že by tedy peníze, které jsou s cenou spojeny, použil na opravu střechy a zbytek by dal na charitu…

Wintonův čin nám i po těch letech ukazuje, že základní lidská slušnost a obětavost, jsou vlastnosti, které dokáží pohnout světem. Jsou to vlastnosti, za které je třeba si Wintona vážit. Jeho nominaci na Nobelovu cenu míru je však nutno chápat spíše jako emotivní reakci na stejně emotivní film Matěje Mináče.

-tt-

Úvod > Aktuality > Aktuality > Sir Nicolas Winton a Nobelova cena míru